Povídka Sidonie Kermack: Vánoce jedné malé obyčejné holčičky
Vánoce roku 1963. Bylo mi tři a půl roku a pod stromeček mi Ježíšek mimo jiné nadělil lyže. Musela jsem si je hned vyzkoušet a to rovnou doma v obývacím pokoji. Venku na sněhu to už bylo horší. Klouzalo to, takže jsem byla spíš víc na zemi než na lyžích. Nebyly žádné oteplovací kalhoty, sněhule a péřové bundy. Měla jsem silné tepláky, obyčejné boty a kabátek. Pochopitelně čepici a palčáčky, pletené spolu s šálou z angory (chovali jsme angorské králíky).
Před Vánocemi chodí Mikuláš a čert. Také k nám v roce 1965 přišel. Nikdy jsem nebyla stydlivé dítě, nebála jsem se ničeho (kromě psů) a když mě sousedky strašily, že už bude tma, a když budu venku, sebere mě klekánice, jen jsem se tomu smála. Vlastně ještě něčeho jsem se bála: měli jsme za zahradou kousek políčka a pěstovala se tam také kukuřice. Líbily se mi ty kukuřičné „vlásky“, ale nechtěla jsem tam chodit, říkala jsem babičce, že tam je „černidlo“. Nevím už, co to bylo, snad něco černého na té kukuřici. A pak jsem se ještě bála jedné formičky. Byla ve tvaru květinových lístků (později jsem si je kreslila pomocí kružítka a vybarvovala jsem je) a byla taková tmavá, na rozdíl od ostatních, které se leskly. Uměla jsem plno básniček a písniček a moc jsem se těšila, až něco předvedu i Mikuláši a dostanu dárek. Leč ouha! Do kuchyně vešel Mikuláš doprovázený čertem a já jsem se opravdu polekala. Zalezla jsem pod postýlku a celou dobu, ač mě naši přemlouvali, jsem nevylezla.
Vánoce pro mě začínaly vždy až s Mikulášem, to už byly krásně vyzdobené výlohy obchodů a plno krásných věcí. Vánoční strom nebyl na náměstí, ale přesto jsme o něj nebyli ochuzeni. Před jednou vilou rostl nádherný smrk a ten byl ozdobený a osvětlený barevnými světýlky – nádhera! V televizi bývaly nějaké pořady, ale moc si je nepamatuji. Jednu dobu dokonce i s náboženskými motivy. S tímto obdobím mám také spojenou vůni pomerančů, banánů a mandarinek. Ve škole jsme první tři roky měli i vánoční besídku a vyráběli jsme si vlastní ozdoby – z barevného papíru řetězy, vystřihovali jsme sněhové vločky a z krepového papíru malé košíčky. Pamatuji si, že jsem měla růžový.
Dárky pod stromečkem byly vždy: hračky, knížky, oblečení, ručně pletené svetry a nikdo se neobrňoval, že to nejsou žádné dárky. Naopak – ručně pletený svetr znamenal, že takový nebude mít už nikdo jiný, že to je originál. Ještě o Vánocích v roce 1969 jsem byla přesvědčená, že mi Ježíšek přinese sestřičku. Přinesl – panenku „miminko“ i s kočárkem a nějakým oblečením. To bylo radosti. A jak jen nastalo jaro, vytáhly jsme my holčičky kočárky a panenky a hrávaly jsme si s nimi venku.
Mezi dárky, které jsem dostávala, také patřily různé drobnosti jako pastelky a omalovánky, stavebnice, kuličky, mozaika, korálky na navlékání. Od roku 1972 už také gramofonové desky. Vánoce bývaly – viděno dnešníma očima – obyčejné, chudé, ale tehdy nebylo ani možné, aby se na zakoupení dárků braly půjčky. I tehdy byly rozdíly, ale ne tak markantní a nikdo se druhému neposmíval proto, že nemá nejmodernější oblečení nebo luxusní hračky.
Nechybělo cukroví doma pečené, kolekce na stromeček a další dobroty. Na Vánoce svého dětství moc ráda vzpomínám, i když mi Ježíšek sestřičku – tu skutečnou – nenadělil.
Sidonie Kermack
