Povídka Sidonie Kermack: Vernisáž
Na nástěnce se objevilo oznámení o konání vernisáže výstavy obrazů. Též místní rozhlas na vernisáž zval. Bylo to lákavé jít shlédnout umění mistrů malířů, kteří na svých plátnech zvěčňují poetickou krásu krajiny. Je to něco jiného než vidět výstavu. Zejména když kulturní program obsahuje krásnou klasickou hudbu a úchvatné verše, které procítěně přednáší jemně modulovaným hlasem pan profesor Radovan Lukavský. Je to i příležitost hezky se obléknout.
Ač je to víska počtem obyvatel malá, bývá plno. Vládne srdečná atmosféra a radost lidí, kteří se přišli poklonit umění. Snobové, jež se účastní vernisáží za účelem být sami viděni a ne vidět, aby mohli v další společnosti trousit poznámky typu „onehdá jsem byla na jedné vernisáži výstavy obrazů…“, ti se tam nevyskytují. Vesnická vernisáž nemá tak lesklý povrch jako velkoměstská a netěší se zájmu televizních kamer. Přitom nevědí, oč přicházejí!
Obvykle bývají proslovy spíše nutné a nudné. Ne tak zde. Jsou připravené s velkou pečlivostí, aby lidi nejen poučily, aniž by zněly mentorsky a školometsky, ale též pobavily bez použití dvojsmyslů a vulgarismů. Vše je velice dobře načasováno a slovo střídají velebné tóny klasické hudby starých mistrů v interpretaci mladých talentů z místa konání. Lidé vše poslouchají, nesdělují si šeptem ani dojmy o účesech nebo oblečení přítomných, zasvěceně nekritizují případné drobné nedostatky v projevu ať slovním nebo hudebním, aby ukázali, jak vše znají lépe a jak oni by to řekli nebo zahráli, a též si nešuškají o rodinných trampotách svých i svých bližních a známých, jejich projevech a léčení. Stojí – ti starší sedí a poslouchají a projevují tak úctu těm, kteří jsou na improvizovaném jevišti. Jaký to rozdíl proti jiným akcím ve městě, kde se lidé baví mezi sebou s myšlenkou, ať už to skončí a my se můžeme vrhnout na připravené občerstvení a pobrat co nejvíc. Vždyť jen proto jsme se sem táhli, zadarmo se nacpat a napít.
Nejen tóny klavíru, houslí a flétny, ale též sametový hlas pana profesora Radovana Lukavského hladí po duši. Jeho nádherná libozvučná čeština, s níž se doslova mazlí, je hojivým balzámem na šrámy, které způsobují moderní ať už herci, moderátoři, baviči nebo i zpěváci, jejichž projev je často přisprostlý, a kteří nemluví, nýbrž řvou. Řvou tak, že mnohdy je člověk na pochybách, je-li to umění nebo se tam nedopatřením dostali ochmelové jdoucí z hospody. Pan profesor Radovan Lukavský je skutečným mistrem slova, mistrem, který svou rodnou řeč miluje. Slyšet jej – toť rajská slast, která člověka až do nadoblačných výšin mezi anděly povznáší.
Závěrečné poděkování, svátečně oblečené děti předávají květy růží. Lidé dlouze tleskají, v mnohém oku se lesknou krůpěje slz dojetí ze vší té krásy vůkol. Pomalu se rozcházejí, zdraví se se známými, prohlížejí si obrazy a bez tlačenice, strkanice a chtivosti proplouvají sálem až do rohu, kde je stůl hojnosti. Malé občerstvení pro každého je nabízeno s tak prostou srdečností, že ani sebevětší stydlín se neostýchá, ale na druhé straně ani sebevětší nenasyta si nebere plnými hrstmi a nejde třikrát. Vybrat si lze bílé, růžové nebo červené víno, k tomu se podává něco slaného, pro děti a pro řidiče jsou připraveny minerálky. I nadále vládne vlídnost, srdečnost a ohleduplnost.
Sidonie Kermack, 22.7.2015
Zdroj fotografie: www.blancpain.com
