Povídka Sidonie Kermack: VYVOLÁVÁNÍ DUCHŮ
Z různých časopisů i knih a televizních pořadů jsem věděla o to, že existuje vyvolávání duchů. A také ale i to, že to je nebezpečné a člověk že si s tím nemá zahrávat. Rozhodně že to nemá dělat jen tak pro zábavu nebo ze zvědavosti. Samozřejmě že mě to lákalo, ale ne natolik, abych to chtěla vyzkoušet. A také jsem ani neměla potřebu se s někým spojit. Ale přesto nastal den, kdy jsem se pevně rozhodla to udělat.
Byl to podzimní den, takový ten skutečně podzimní, nevlídný a plný plískanic. A já jsem se rozhodla, že chci vědět, zdali to, co si myslím, je pravda, nebo si něco jen namlouvám a je to jenom moje fantazie. O tom, jak postupovat, jsem měla jen mlhavou představu. Neměla jsem k dispozici duchařský stoleček a ani svíčky. Navíc jsem byla sama, nikoli ve společnosti dalších osob. Manžel se díval na televizi, a protože ani jeden z nás nemusel o víkendu do práce, věděla jsem, že on se bude dívat dlouho přes půlnoc a že já hravě vydržím být vzhůru do hodiny duchů. Krátce před půlnocí jsem se odebrala do ložnice.
Vedle postele jsem měla stolek, na kterém výsostné místo zaujímal budík. A také knížka. Obojí jsem odstranila, sundala jsem i pokrývku, aby zůstala jen dřevěná deska. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem položila ruce na stolek tak, aby se alespoň některé prsty spojily v dotyku. Soustředila jsem se na to, co chci vědět a chystala jsem se potichu odříkat slova, která jsem si zapamatovala z různých zdrojů. Náhle mi nějaká síla zvedla ruce nahoru nad stolek a prsty se mi rozpojily. Rozbušilo se mi srdce a byla jsem dost vyděšená. Po chvilce jsem se zklidnila a došlo mi, co se stalo. Ten, jehož ducha jsem chtěla vyvolat, byl se mnou a zabránil mi provést tuto nebezpečnou věc. S vděčností jsem mu v duchu poděkovala. Vlastně on sám mi takhle odpověděl na to, co jsem chtěla vědět a nejspíš zabránil tomu, abych otevřela dveře i temným silám.
Uplynul rok a zase mě to nedalo. Co když se mýlím, co když nic takového není? Co když to je jen výplod fantazie, moje zjitřené představy…?
Musela jsem zjistit pravdu. Jednoho pozdně podzimního odpoledne jsem se rozhodla. Budu vyvolávat duchy, ať se děje, co se děje. A nikdo a nic mi v tom nezabrání.
Měla jsem puštěné rádio a najednou se ozvala hudba. Žádná informace o nadcházejících písních, žádná informace o názvech nebo interpretech. Ale ta hudba byla tak sugestivní, že jsem vstala z křesla a zapnula jsem nahrávání. Podobnou situaci už jsem zažila o pár let předtím, ale tehdy jsem neměla ještě možnost přímého nahrávání. Ale i tehdy to byla neskutečně sugestivní píseň, která mě později posunula mnohem dál a díky ní jsem si dokázala vysvětlit mnohé události v mém životě.
Zaposlouchala jsem se do textu a – náhle jsem „věděla“. To byla odpověď na to, co mě tak moc zajímalo. Už jsem nemusela vyvolávat duchy a zkoušet jiné praktiky, přes éter jsem měla odpověď přímo.
Sidonie Kermack
