Povídka Sidonie Kermack: Zpět po stopách do dětství
Konečně jsem se odhodlala uskutečnit to, co jsem dlouho promýšlela. Vybrala jsem si k tomu pondělí před Dušičkami. Hodilo se to. Měla jsem v úmyslu dát květiny do kolumbária, kde mám babičku a mámu. Leč – člověk míní…
Vyrazila jsem poměrně brzy ráno vlakem; věděla jsem, že v tu dobu pojede dost studentů a tudíž se nemusím obávat, že by se mi nemuselo podařit vystoupit. Také že ano, i když takové množství mě spíš šokovalo.
Bylo poměrně chladno, ale v této roční době jsem na výběr neměla, jelikož meteorologové hlásili od úterka silný déšť. Že se to nesplnilo, to už je jiná věc.
Od nádraží jsem šla cestou, kterou jsem kdysi dobře znala. Ovšem – už tam byly buď jiné obchody (či spíše nějaké herny) nebo to bylo zavřené. Park už mě nepřekvapil – ano, revitalizace ho prosvětlila, ale atmosféra byla ta tam. Snad jedině Švarcava zůstala stejná. A tak jsem nakonec šla nejprve do kolumbária – je to zvláštní, až po mnoha letech, tedy nedávno, jsem se dozvěděla, že tam bývala synagoga a židovská škola. Naštěstí jsem žádné květiny nekoupila, to jsem zamýšlela až na místě. Kolumbárium bylo zavřené! Ne mimořádně, ale prostě v pondělí tam je zavírací den. Nechápala jsem to.
Pak jsem tedy pokračovala dál za svým cílem. Musím předeslat, že jsem si celý předešlý den malovala scénář, jak to všechno vlastně stihnu. Jelikož jsem zjistila, že přes hlavní silnici se už přejít nedá (i když ani kdysi to nebylo moc bezpečné, ale takový provoz tam nebyl), tak jsem se zase musela kus cesty vrátit a přejít vzorně na přechodu. Kolem sokolovny, pak jsem zabočila doleva a tam byla první upomínka na mé dětství – stále stejný chodník, prošlapaný a stejně dlážděný. Na jeho konci jsem zabočila doprava. Po chvilce jsem přešla silnici jen proto, abych zjistila, že v tom domě bydlí už jiní lidé. Další novinka mě čekala o kousek dál – přechod tam řídili policisté! A tak jsem opět raději byla vzorná.
Po pravém chodníku jsem šla nahoru a dívala jsem se na domy a zahrady. Naproti se nacházejí bytovky. Když jsem došla k jednomu rohovému domu, musela jsem udělat pár kroků do boční ulice. Nu, už tam bydlí cizí lidé. A tak jsem pokračovala dál nahoru.
Po levé straně jsou objekty jeslí a školky; kdysi tam bylo pole a kopec, z něhož jsme v zimě jezdívali dolů po kartonových krabicích, které jsme si vyprosili od prodavačky v malé prodejničce. Ale to už zabrali soudruzi v půlce sedmdesátých let minulého století, právě když jsem ukončila povinnou školní docházku (přes pole jsem si zkracovala cestu do školy). Ale na rozdíl od doby, kdy jsem do těchto zařízení vodívala svého staršího syna, tam byl opravdu velice čilý a rušný provoz. Docela mi to připomnělo provoz u nás, když rodiče vozí své ratolesti autem do školy (kdyby mohli, nejspíš by je dovezli až do třídy do lavice). Samozřejmě že jsem se dívala na zvonky u domů podél této silnice. Už tam zbyli jediní, které jsem znala.
Pak jsem zabočila doprava. Po levé straně byl kdysi Dělnický, pak Pionýrský dům. Nakonec z toho byla snad další část školních tříd – to už si jistá nejsem. Ale kdysi jsme tam chodila do Turistického oddílu. Plot domu naproti byl ještě zanedbanější, dalo se nahlédnout do toho, co snad kdysi byla zahrada. Samozřejmě vím, kdo tam bydlel. Pak jsem se vydala na křižovatce ulic doleva; došla jsem na konec, kde kdysi bydlely moje dvě kamarádky a před nimi měla domek paní, která hrozně smrděla. Na rohu zase rodina, která byla taková… spíš pro sebe. A pak už jsem tou uličkou kráčela cik cak a dívala jsem se na zvonky. Nikdo známý. Na rohu jsem zabočila opět doleva. A zase jsem se dívala na zvonky. Známá jména už byla pryč a na některých zvoncích nebyla ani jmenovka.
Došla jsem na roh a zabočila jsem do ulice, v níž jsem vyrůstala. Protože jsem věděla, že se tudy budu vracet, šla jsem na její konec. Kde kdysi byl palouk, byly už nastavěné garáže a stejně tak i tam, kde bývaly kameny, připravené zřejmě na nějakou stavbu a kde jsme si hrávaly na indiány a také jsme tam měly vystoupení pro rodiče a jiné dospělé. Tehdy jsme secvičily scénky, tanečky, vtipy a vybíraly jsme i vstupné. Nakonec jsme si tam rozdělaly oheň a opekly špekáčky.
Pole, na kterém se pásávaly krávy, které jednou i utekly a řítily se naší ulicí a na kterém byla kukuřice, v níž jsme se schovaly klukům a pak jsme tam zabloudily, už není. Na jeho místě vyrostlo sídliště.
Tak jsem se posmutněle vracela. Dům, v němž jsem vyrůstala… nechápala jsem. V miniaturní předzahrádce kdysi zasadili smrk. Dnes je obrovský a vůbec se tam nehodí. Rámy oken oprýskané. Dům naproti – i ten je upravený, už tam není balkón, na němž se kdysi mladá sousedka opalovala. Vedle v zahradě namísto ovocných stromů s vynikajícími jablky je živý plot z tújí. Zabočila jsem do malé uličky. Samozřejmě, lidé, kterým kdysi patřilo krásné černé angorské koťátko, tam už dávno nebydlí. Zato proti nim byl postavený další novodobý dům. Vedle ale ještě bydlí rodina, jejichž syn tehdy v srpnu 68 přiběhl, že přes Přelouč jedou tanky a ať se jdeme podívat k hlavní silnici. Pochopitelně rodiče žádnou z nás nepustili. Mně ani otec nevysvětlil, proč tam nesmím. A tak jsem šla dál tou ulicí. Naproti, kde mívali u plotu jabloň (z níž jsme s další kamarádkou jablka jen okousaly a ohryzky nechaly na stromě), se též rozprostíraly túje.
Objevila jsem ještě asi dvě další rodiny, které jsem znávala. Z každého centimetru té ulice na mě vyskakovaly vzpomínky z dětství. Ale… bylo to… podivné. Ano, i my jsme chodili do školy a dospělí do práce. Přesto tam býval život; štěkající psi za plotem, zvědavé sousedky, které zrovna musely vyjít ven… Teď? NIC! Mrtvo, nikde ani živáčka. Vlastně – u jednoho domu byla kočka, která si o mém číčání myslela své a pak ještě jedna, která se aspoň dala pohladit a pochovat.
Ta ulice se mi náhle zdála příliš krátká, úzká, malá… vlastně celý ten blok, kde jsme si hrávaly různé hry, třeba i šipkovanou, nebo jsme tam jezdily na kole a vozily jsme kočárky s panenkami.
Došla jsem na rozhraní – tehdy to byla naše Rozdělovací, protože zrovna dávali v televizi seriál Záhada hlavolamu a my jsme byly dvě party: my z horní části a naproti tomu ty z dolní části. Nakonec jsme se smířily a prožily jsme spoustu příhod.
Tam byla doleva úzká cesta mezi polem a zahradou. Tak ta už je dávno zastavěná, to už jsem věděla od matky. Takže mě to zase tak nepřekvapilo. Ale pole, které od zahrad oddělovala mez, a v jejíž jedné části jsme měly vyhloubený otvor, do něhož jsme daly plechovou krabičku od čaje s různými drobnostmi, a to byl náš poklad, tak ta mez tam už rovněž není. Jen úzký trávník odděluje pole od zahrad.
Musela jsem jít dál. A najednou se mi cosi otřelo o nohu a zamňoukalo. Malé zrzavé kotě. Bylo mi všelijak, ale věděla jsem, že si ho nemohu vzít. Vlastně – byla jsem na tom stejně. Také ztracená, také sama…
Další část ulice byla podobná. Tam, kde bydlela jedna moje kamarádka, bydlí už jiná rodina a stejně tak i u té další; kdybych si to nepamatovala, ten dům bych nepoznala. Došla jsem až na konec a vrátila jsem se a zabočila jsem dolů. Sice jsem ještě mohla jít dál, ale tam jsem zase tak často nechodila, byla jsem tam asi tak dvakrát třikrát.
V areálu bývalé Zemědělské školy se kdysi podél plotu nacházely keře lískových oříšků a já jsem se vždy snažila nějaký ten spadlý oříšek vytáhnout. Ty už jsou vykácené.
Došla jsem na konec té rušnější silnice, kde naproti je vila Antonie. Ta mě vždy fascinovala, svým vnitřním zrakem jsem na malém balkónku vídala slečnu s černými vlasy a v dlouhých růžových šatech.
Jak jsem tak procházela touto částí, kde jsem vyrůstala a kde jsem si hrávala, hlavou mi táhla jediná myšlenka: Zůstalo tu vůbec něco z té malé holčičky?
Sidonie Kermack
Foto: Ilustrační záběr z Dětského kulturního centra Alexandry Hejlové
