Prázdninová povídka Sidonie Kermack
„Pojedeš na tábor,“ rozhodl táta.
Přijala to se smíšenými pocity. Ještě nikdy na žádném táboře nebyla, ale její kamarádka vždycky přivezla nové písničky a hry, které se tam naučila, a také spoustu zážitků. To jí záviděla a přála si to také prožít. Současně si neuměla představit celé tři týdny být někde s cizími dětmi, bez jediné kamarádky.
Nastalo horečné shánění táborového vybavení. Seznam byl dost dlouhý a bylo obtížné určité věci sehnat. Zejména teplákové soupravy, bavlněná trička a speciální boty zvané pionýrky. Když je matka s úspěchem sehnala, děvče nejásalo. Vůbec se jí nelíbily. Obula si je s obtížemi a zkusila v nich chodit. Jsou blbý, shrnula hodnocení.
Přišla druhá etapa, a sice všechno podepsat. Vždyť tam bude spousta dětí a snadno se oblečení nebo boty zašantročí a takhle se lehko zjistí, čí co je. Zvlášť když ta naše holka je tak strašně nepořádná, myslí si u této činnosti matka.
„Dávej si na věci pozor!“ napomínala ji matka. „Všechno si uklízej.“
No jo, myslela si otráveně. To je pořád řečí.
„Tady budeš mít sáček na špinavé prádlo, tak ne abys ho dala mezi čisté.“
Takový kufr! vyděsila se. Vždyť ho neunesu!
Čas se naplnil. Přijely autobusy a děti do nich nastoupily. Poslední zamávání a už se jelo vstříc dobrodružství.
V táboře byly děti podle oddílů rozdělené do chatek po čtyřech. Dostala se ke třem děvčatům, která neznala. Snad se skamarádíme, pomyslela si. Táborový život začal.
Budíček, ranní mytí ve studené vodě, rozcvička, snídaně. Denní program se skládal z různých činností; převládaly sportovní hry. Ty ji nebavily. Nebyla soutěživá, nechápala, proč by se měla honit, a současně věděla, že i na ní leží odpovědnost za umístění. A že ostatní z družstva nemají rády tu, která jim to svou nešikovností kazí.
Po obědě bývalo osobní volno, to měla ráda. Mohla si dělat, co chtěla; nikdo jí nic nenařizoval a nepřikazoval.
Při nástupech se mimo jiné rozdávala i došlá pošta. Dopisy a pohlednice od rodičů. S jakou nadějí upírala své oči na vedoucí tábora! S jakou dychtivostí napínala uši a čekala, kdy se ozve její jméno! Obálka za obálkou, pohlednice za pohlednicí mizely v dětských rukách. Byla smutná, protože si na ni nikdo doma nevzpomněl. Nikomu nestála za pár řádků, za několik slov. Jen jednou jedinkrát zaznělo její jméno. Vykročila z řady a celá rozzářená si šla pro obálku od táty. Pyšně pak třímala v rukách dopis. Byla to malá náplast, vždyť za některými dětmi rodiče i přijeli.
Na celodenní výlet se těšila. Jelo se autobusem do menšího města, kde se zrovna konala pouť. To bylo něco pro ni! Milovala houpačky a kolotoče, líbily se jí prstýnky, korálky a náramky. Zatímco ostatní vesele utráceli za všechno možné, ona se jen dívala. To málo, co si koupila z lákavě vystavených pamlsků, nemohlo osladit hořký smutek, který cítila. Její dětská dušička nechápala, proč jí rodiče nedali s sebou víc peněz. V seznamu byla i tato položka – kolik by rodiče měli dětem dát na drobnosti. Rozmezí bylo 30,- – 90,- korun. V té době to bylo dost peněz, ale to nevěděla. Nikdo se s ní nikdy o penězích nebavil. Byla přece malá. Ale ne tak malá, aby nevěděla, že jiné děti mají víc peněz. Jí táta dal jen těch třicet korun.
Závěr táborového pobytu se blížil. Před koncem byl celý tábor probuzen za hluboké tmy. V noci se děti musely ustrojit, vzít si baterku a seřadit se. Pak se postupně jednotlivě vydávaly do lesa, cesta byla značená papírovými fáborky. V lese to všelijak
vrzalo, kvičelo, pískalo, houkalo, chrastilo, šramotilo a do toho se nečekaně vynořovala strašidla. Nebála se. Naopak se jí tohle dobrodružství líbilo.
Ani táborový oheň ji nezklamal. Písničky a různé scénky, to milovala. Přesto se moc těšila domů. Na máminy buchty a na to, jak bude mámě a tátovi vypravovat, co všechno prožila. Jak se pochlubí svou nebojácností při noční hře na stezce odvahy, zazpívá nové písničky, poví nové vtipy a předvede nějaké ty scénky – paměť měla velice dobrou. Jak se pochlubí i svou první odpolední hlídkou, kdy ve strážním stanu byl i opravdivý polní telefon, a také jak poví o karnevalu a o tom, že maska se jí moc nepovedla. Ale hlavně se těšila na to, že ji máma obejme a jak táta bude rád, že je zase doma.
Cestou domů v autobusech zněly písničky, děti i jejich vedoucí a praktikanti zpívali jak o život, z plných plic.
Rodiče už čekali a nastalo bouřlivé vítání a objímání a „bóže, tys tam vyrost!“ „panenkomarjá, že tys pořádně nejedla!“, „no tak povídej, co jste celou dobu dělali!“…
„Mami!“ vykřikla radostně a skočila mámě okolo krku. „Budeš koukat, co…“
„Tak pojď, řekneš mi to doma. Musím všechnu tu špínu vyprat. Určitě jsi ušpinila všechno. To Jarmila je pořád jak kytička…“
„Mami, měli jsme stezku odvahy…“
„Co jsi tam jedla? Jak vařili?“
Byla to studená sprcha. Copak je nějaký blbý jídlo a špinavý prádlo důležitější než moje zážitky? Mámě neodpověděla. Snad táta bude mít větší zájem, pomyslela si.
„Tak se na to podívej!“ uslyšela mámin pronikavý hlas. „Ta naše holka klidně hodí špinavý, blátem zapráskaný boty mezi prádlo!“
„To se nestydíš?!“ pustil se do ní táta. „To si neumíš vyčistit boty?“
„Umím,“ popotáhla nosem a začala natahovat moldánky.
„Jenže ty seš líná! Líná jak veš!“
„S tebou nikdo pořádný nemůže kamarádit,“ přidala se matka.
No bóže, to se toho stalo, myslí si děvče. Vždyť to prádlo je stejně špinavý a bude se prát. A čistit boty mě nebaví, to je otrava a tyhle mají blbou podrážku.
Proč jsem vlastně na ten blbej tábor jela, když nikoho nezajímá, co jsem tam prožila? Mámu zajímá akorát, jak a co nám vařili a co prádla jsem ušpinila, tátu zas že nemám čistý boty.
„Jdu ven,“ řekla druhý den a už byla pryč. Šla za kamarádkami a vyprávěla jim, jak bylo na táboře.
Sidonie Kermack
