Prezidentka Kapky naděje Vendula Pizingerová: Ač to stojí hodně sil, nesmíte se bát!
Je prezidentkou Nadačního fondu Kapky naděje. Vendula Pizingerová za svou činnost několikrát získala ocenění Žena roku a v roce 2014 také Řád vavřínů. Díky své nadaci pomáhá dětem, jejichž onemocnění vyžaduje transplantaci kostní dřeně.
Před 18 lety, v roce 2000, jste s manželem, skladatelem Karlem Svobodou (†68) oficiálně založili Nadační fond Kapka naděje. Jak na to vzpomínáte?
„Zakládací listiny jsem měla už připravené. Strávila jsem dva a půl roku na onkologii a transplantační jednotce s naší dcerou dcerou. Byli jsme připraveni že 25. srpna fond založíme a moje dcera 22. srpna umřela… Stejně jsem to neodložila a fond založila. Tehdy jsem si říkala, že to bude práce tak na třikrát v týdnu. Ukázalo se ale, že to bude mou denní rutinou.“
Měla jste někdy nějaký profesní vzor?
„Já moc nejsem na vzory. Ale osobností, která mě v životě oslovila, byla princezna Diana. A nejsem jediná, která to takto vnímá. A další byla Milena Karasová, kterou jsem později oslovila i do správní rady Kapky naděje. Kdysi vlastnila firmu CzechoSlovak Models. Líbilo se mi, jak byla rozhodná, jak to vedla. Byla tak trochu pes! (směje se) To já doufám nejsem, Ale dá se říct, že mým vzorem byla.“
Jak hodnotíte vývoj nadace?
„Hodně jsem se díky tomu naučila. Dodělala jsem si marketing a management. Z původní pomoci Motolské nemocnici a transplantační jednotce se pomoc rozšířila na skoro čtyřicet nemocnic po celé republice. Máme toho nyní opravdu moc.“
Co všechno vaše nadace nabízí?
„Převážná většina toho, co zajišťujeme, jsou přístroje do nemocnic, a pak věda a výzkum. Dále psychosociální věci, zdokonalení prostředí v nemocnici. Platíme psychosociální pracovníky, data manažera, herního terapeuta, a to se taky nastřádá.“
Jste prezidentkou nadace Kapka naděje, jaké kompetence má vaše funkce?
„Jsem předsedkyní správní rady, a to je orgán, který rozhoduje o tom, kam se koupí přístroje, nebo v jaké výši se schválí projekty, které Kapka naděje podporuje. Moc v kanceláři nesedím, většinou chodím na jednání.“
Myslíte si, že nadace či charity mají v České republice dobré podmínky?
„Nemají, nicméně když jsme v roce 2000 začínali, bylo jich 65 000 a teď je jich 125 000. Každý desátý má svoji nadací, či občanské sdružení, to číslo je obrovský! Je ale dobré, že zákon o nadacích a auditu je přísný, aby lidi nemohli podvádět. Každá organizace by měla mít správu zveřejněnou na internetu a každý se jí může podívat do účetnictví.“
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěla realizovat?
„Máme za sebou dvě transplantační jednotky, protože Kapka naděje je od roku 2010 i na Slovensku se sídlem v Bratislavě, kde se na náš nátlak podařilo postavit novou transplantační jednotku. Úspěchů za námi je spousta. Kdyby nebylo nemocných dětí a vše fungovalo, jak má, nemuseli bychom tu práci dělat, ale bohužel to tak není. Já bych ráda uspokojila dětská oddělení po celé republice. A připravuji ještě další projekty.“
Máte nějaké životní motto?
„Tuto otázku jsem dostala hodněkrát a nepamatuju, jak jsem na ni odpověděla. (směje se) Chci žít takový život, abych se za něj nemusela stydět a ani za lidi, kteří jsou okolo mě. Jsem energický, veselý člověk. Může se zdát, že dělám smutnou práci, ale pro mě smutná není. Jsem ve skutečnosti šílený optimista. Plánů v životě mám ještě moc.“
Co byste vzkázala čtenářům?
„Ač to někdy stojí člověka hodně sil, tak se nesmí bát!“
Ondřej Spýťa Syrový
