Přežít své dítě vám navždy změní život.
Po rozvodu jsme bydleli se synkem Pepkem, jak ho jmenovalo spousty lidí, sami. Vyučil se cukrářem a ze svého rozhodnutí nastoupil na dvouletou střední školu, aby měl maturitu. Žili jsme spokojeně, spíše kamarádsky nežli jako otec a syn. Hodně nás spojovala láska k motokrosu, který Pepek jezdil závodně od svých devíti let, ale v posledních letech jsme museli závodění přerušit z finančních důvodů. Oba jsme z toho byli smutní, ale věřili v návrat.
Jednoho dne jsem přijel z práce a hned při vjezdu do garáže jsem měl pocit, že je něco špatně. Vchodové dveře byly otevřeny dokořán, což Pepek nikdy nenechával. Kotel rozpálený, to též nikdy neudělal, vždy ho po přiložení opět uzavřel. A nikdo nikde…
Bylo mi divné, že by odešel takhle z domova, aniž by zamkl a tak, ale říkal jsem si, že asi ve spěchu zapomněl. Uvařil jsem večeři, vykoupal se a tak porůznu. Vzpomínám si, že jsem přeinstalovával PC, takže jsem si příliš nevšímal, jak ubíhá čas. Najednou jsem se podíval na hodiny a úplně mi zamrazilo, když ukazovali asi jedenáct. Nikdy se nestalo, že by Pepek nepřišel do devíti, aniž by mi neoznámil, že se někde zdrží. Dělal to, i když nemusel. Byl plnoletý. Takže mé obavy, kde je, rychle přerůstali ve strach.
Sebral jsem se a šel se zeptat babky jeho kamaráda, s kterým trávil prakticky veškerý volný čas, kde jsou. Vyšla před vrata a oznámila mi, že její vnuk už spí a Pepka dnes vůbec neviděl. Když jsem jí řekl, že není doma a já nevím kde je, tak mi velice zvláštně odpověděla: „ Vždyť ho máš doma, jsi se jen špatně díval… se pořádně podívej.“ V tu chvíli mi to nedošlo, až později. Tohle přeci není logická odpověď, alespoň ne od člověka, který nic neví.
Po návratu domů jsem se šel podívat do patra, kde měl synek pokoj. Nebyl tam. Šel jsem dolů a kontroloval boty. Všechny byly doma, krom pantoflí. V tu chvíli, jak když mnou projede blesk, jsem zakřičel: „ To né “. Vyběhl jsem do patra a otevřel dveře na půdu, rozsvítil a … dodnes se nemohu zbavit toho hrozného pohledu. Vůbec nevím, jak jsem to mohl zvládnout, aniž bych se psychicky nesesypal.
Pepka jsem uviděl, jak visí na trámu. Pomoci mu, už nešlo. V tu chvíli pro mne život ztratil absolutně smysl. Nevěděl jsem, jak budu žít dál. Hlavně proč? Pro co? Pro koho? Ten pocit beznaděje, prázdnoty, bezmocnosti ani neumím popsat. Co jsem v tu chvíli cítil, myslím ani nejde. Ten, kdo to zažil, ví, o čem mluvím a kdo to nezažil, by stejně nepochopil. Ne, že by nechtěl, ale to prostě nejde. Představit si, jak ukládáte své dítě do rakve, to si nelze představit.
Přivolaná vyšetřovatelka PČR okamžitě prohlásila: „to je jasná sebevražda“. Asi jasnovidka nebo tak něco. Bez jakéhokoliv ohledání místa činu. To ani v televizi nevymyslí. Nicméně po následném ohledání místa technici nenašli nic podezřelého, co by nasvědčovalo o něčem jiném, než o sebevraždě a tak to také PČR i uzavřela. Omlouvám se, byla provedena soudní pitva.
Mé postřehy: Pepkovo „kamarád“ a spolužák, který s ním byl ten den od rána, mi úmyslně lhal o skutečnostech, které se ten den odehrály. Proč asi? Odpověď babky druhého „kamaráda“, že ho mám určitě doma. Odkud to asi věděla? A jedna technická, velice podstatná věc. Když nestál, a to prokazatelně nestál, na židli, která mu ležela u nohy, tak jak se do té smyčky dostal? A kdo tam asi tu
židli dal? Ani jediná věta na rozloučenou? Blbost! Takže do dnes nevím, co se toho odpoledne vlastně odehrálo.
Abych tento svůj příběh zakončil alespoň trochu pozitivně. Paradoxně na pohřbu jsem se seznámil s Pepkovou spolužačkou, s níž jsme se nakonec vzali. Dnes máme dvě krásné děti a až na nějaké ty maličkosti si velice rozumíme. Vím, že spousty lidí mě za to odsuzuje, ale já vím jedno. Nebýt mé manželky Charlotty, s největší pravděpodobností bych skončil v blázinci nebo ještě hůř. V každém případě bych nežil, ale živořil. To, že jsem opět šťastný a mám pro koho žít, neznamená, že bych na Pepka zapomněl. Znamená to pouze, že se ztrátou dítěte žít můžete, ale život už není takový. Stále vám cosi schází.
Zdeněk Chmel, 21.2.2016
