První dáma country music Milena Soukupová: Ostré lokty jsem nikdy neměla, měla jsem pouze štěstí.

Zpěvačka Milena Soukupová patří bezpochyby k předním českým country hvězdám. K jejímu jménu se váže nespočet hitů jako Joe harmonikář, V sedle je fajn či Portorico. Spolupracovala také s Vladimírem Kratinou, s nímž nazpívala věčný evergreen Už ti můžu pravdu říct. Nyní se již profesní dráze zpěvačky nevěnuje, ale předává své zkušenosti jako hudební pedagožka na Vyšší odborné škole herecké. Sama se také léta věnuje herectví a působí v Metropolitním divadle Praha Dany Bartůňkové. Tentokrát jsme se ji zeptali na klíč k úspěchů v umělecké branži…

Jaký je podle Vás klíč k úspěchu?

Jé, to je tedy otázka. Klíč k úspěchu? Tak v první řadě – dřina. Dřina, velké odříkání. Protože dělat kumšt, hlavně v dnešní době, to vůbec nemají ty děcka jednoduché. Říkala jsem si, že mi občas přijde líto, že už jsem stará, ale na druhou stranu si říkám, že bych nechtěla být v téhle době mladá.
My jsme to přeci jen měli jednodušší. Já jsem natočila desku, tu si okamžitě vzalo rádio, když byla deska úspěšná, už jsme okamžitě točili něco v televizi. A těch televizních pořadů bylo tenkrát hafo. Bylo Televarieté, Možná přijde i kouzelník… prostě spousty estrád, kde jsme mohli zpívat.
Ale dnes? Kde mají ti chudáci zpívat? Existuje sice Tvoje tvář má známý hlas, ale tam se berou jen vybraní zpěváci. A kam se dostanou ty děti, který začnou zpívat? A to mohou být opravdu výborný … Dostanou se leda tak někam do company v muzikálu, ale to je málo. Já jsem mnohokrát zjistila, že ti co účinkují v company, zpívají mnohokrát lépe než ti, co hrají hlavní roli. A to je velká škoda. Žáky, které učím tak zaplať Pánbůh, už zpívají v muzikálech, jsou slavní a jsem na ně pyšná.
Ale co dál? Tak zpívají, začnou dělat koncerty, ale kde mají nějaké uplatnění v televizi? Televize vždycky byla jediná velká možnost, jak se proslavit. Takže třeba Jitka Boho (poz.red. žákyně M.Soukupové) měla to štěstí, že byla ve „Tváři“ , takže ji lidé už dnes dobře znají.

Co podle Vás nejvíce chybí začínajícím umělcům?

Především dobří manažeři. U nás v této malé zemi dobří manažeři již vymřeli a nejsou. Dříve přišel manažer, zainvestoval do Vás, začal dělat PR, noviny, časopisy, televize, rádia… Ten manažer to prostě všechno uměl udělat. Dnes manažer už neví, co by za své služby chtěl, je jich jen pár a vždycky si vezmou nějaký poleno, které není takové, aby udělalo díru do světa. A ti šikovní, kteří nemají tak ostré lokty, dělají všechno poctivě, tak ti opravdu moc šancí nemají. Těch je mi opravdu moc líto.

Mají začínající zpěváci nějaké výhody oproti Vaší generaci?

Mají třeba výhodu muzikálů. Za mě žádné muzikály nebyly, což mě docela mrzí. Uplatnila bych tam herectví, prakticky všechno co jsem se naučila. Dokonce i step. Je tedy velká výhoda těch muzikálu, ovšem málokdo se dostane do hlavních rolí. A když se vlastně podíváte, tak v těch muzikálech je pořád jedna a ta samá parta. Nikdo to neobnovuje a to je škoda! Je spousty talentovaných mladých zpěváčků, ale nikdo jim šanci nedá.

Je vzdělání u muzikantů důležité? Nebo je rozhodující talent?

Základ je určitě talent. Ale to vzdělání je dobrá věc. Je dobré hrát na nějaký nástroj, umět se doprovodit. A ta teorie? Když budu hodně upřímná, tak já jsem ji celý život nepotřebovala. Když mi někdo přinesl písničku, tak přinesl i demo snímek, v notách jsem to dostala třeba až do studia. To bylo třeba pro případ, když se chtělo, abych si nahrála druhý a třetí hlas. Tady jsem noty ale nepotřebovala, protože já to třeba slyším. Ale je pravda, že je dobré ty noty znát. Já jsem je třeba nepotřebovala, ale dneska to už zcela jistě potřeba je.

Se zpěvačkou Hanou Lounovou, Olgou Matuškovou a Waldou Matuškou ml.

Vyučujete na Vyšší odborné škole herecké. Jak hodnotíte žáky ?

Jak které. Musím říct, že u těch zkoušek by se měl dávat důraz i na to, jak ten člověk slyší.
Ale zase, když jsou to talenti na herectví, tak dobře… Ale opravdu je pak velká dřina, naučit je, aby alespoň pár tónů zazpívali. Je ale fakt, že se tam najdou studenti, kteří jsou nesmírně nadaní. Jsou nadaní herecky, ale také pěvecky. Ale bohužel tam není ten prostor, který by tam být měl, tedy pro ten zpěv. Což je velká škoda. Ale jinak se mi tam moc líbí, protože mě to baví. Studenti jsou většinou velmi pokorní, snaží se tam něco naučit, protože si to také sami platí. Což za totáče nebylo, to bylo všechno státní a stát to cvakal. Ale dnes bohužel si to musí studenti zaplatit, zas proto se hodně snaží se tam něco naučit. A musím říct, že tak 80% studentů je opravdu moc šikovných.


Jak je nejlepší shánět uplatnění v umělecké branži?


Tak především, dnes se o sebe člověk musí umět postarat sám. Takže nebát se. Rozeslat své know-how po všech divadlech, sám se prostě vnutit. Já bych to třeba nedokázala.Já jsem byla vychovaná do takové až přílišné skromnosti, takže bych žádné ostré lokty neměla. Děkuji tedy tam nahoru, že jsem asi měla veliké štěstí. Ale dnes už to o tom není. Dnes ty děti musí být velký dravci, snažit se chodit na všechny konkurzy, castingy a prostě se všude cpát, cpát …

Metropolitní divadlo Praha Dany Bartůňkové

Je pokora důležitá?

Pokora je v tomto zaměstnání number one. Bez té pokory to nejde. Člověk si musí věřit, vědět na co má. Ale také by měl člověk posoudit, na co nemá. Což dnešním studentům chybí. Člověk by tu pokoru měl mít, aby věděl, že všechno má svůj čas. Já to třeba měla, když jsem zpívala u Kučerovců. Bylo tam spousty krásných písní, na které člověk ale musel dozrát. Měla jsem třeba píseň o staré, vyloužilé, lehké dámě. Ta dáma celý život milovala chlapy, pila hodně alkohol. A teď vlastně ví, že když pije jen vodu a je sama, že umírá. To byla písnička, na kterou hlas musel dozrát. Já jsem to pořád oddalovala, začala jsem ji zpívat až po padesátce. To samé jsou třeba šansony. Dneska si každá dvacetiletá holka myslí, že může zpívat šansony. No nemůže! Protože nemá z čeho brát, když nic neprožila. Nemá žádné špatné zážitky, které tvoří to gró toho šansonu. Na to musí i ten hlas dozrát, včetně toho herectví. A ta pokora je tam strašně potřeba.

Z našeho minulého rozhovoru přišlo řada negativních reakcí, ohledně toho, že jste nechtěla zpívat s Karlem Gottem…


Ano (smích). Přesně si vybavuji ten titul „Jsem jediná zpěvačka, která odmítla zpívat s Karlem Gottem“. Ale to je tím, že to lidi nečetli celé.
Já opravdu pana Gotta zbožňuji, je to člověk, který uměl, dokázal něco, co tady nepředvedl nikdo. Já si ho opravdu nesmírně moc vážím, byl moc hodný člověk. Když jsem třeba natáčela pořad “Dámy, na slovíčko”, tak se točilo u Karla Gotta doma. Já jsem od něj dostala na památku jeho kožené sako a slíbila, že všude budu vyprávět, že ho mám od něj. A byla jsem na to opravdu skutečně pyšná. Mockrát jsem mu za to poděkovala. A proč jsem s ním nezpívala duet? On je opravdu hvězda, má dramatický tenor, který je prostě bel canto a já byla country zpěvačka. To znamená, že těžký naturel. Nehodili bychom se k sobě. To bych mu přeci v životě nemohla udělat. A měly by se zamyslet ty zpěvačky, který s ním ten duet zpívaly a nebylo to hezký! Když ty hlasy do sebe nezapadají… Pamětníci si vzpomenou třeba na duety Simonová – Chladil. To byly duety! Krásně to lahodilo uchu. Ale prostě pan Gott měl specifický hlas … Hodila se k němu třeba Marcela Holanová, písnička Čau lásko. Tam jim to opravdu ladilo. Já si myslím, že jsem profesionál a nesnesla bych aby třeba mistr Gott řekl, že se mnou už nikdy zpívat nebude. Já, když něco dělám, tak to chci dělat na 150% a poctivě. Věděla jsem, že tohle by dobré nebylo a hlasově bychom se k sobě nehodili. Ale kdo o mně řekl, že jsem namyšlená… od „K“ .. a je to zvíře s rohama … Tak jestli nějakou vlastnost nemám, tak si myslím, že namyšlená jsem nikdy nebyla. Mám v sobě velikou pokoru k herectví i muzice. Opravdu nelituji, že jsem ten duet nenazpívala…

Vy už nezpíváte, nevystupujete. Kdy je nejlepší čas odejít ze scény?

Každý to má posunutý jinak. Asi i podle toho jak vypadá, jak se cítí. Moje doména zní, že na jeviště patří mladý a krásný lidi, aby bylo na co koukat. V momentě, kdy člověk stárne, tak mu jde hlas dolů. A to je pak správný moment to zabalit. Pak je ideální jít předávat zkušenosti dál, nebo jít dělat něco jiného. Já měla problémy se štítnou žlázou, hlas šel dolů, hezky jsem nakynula a tak jsem si řekla, že je ideální čas skončit. Samozřejmě, že je to člověku líto, a to jeviště chybí. Ještě mám naštěstí to hraní v pohádkách, ale tam jde člověk za postavu, né za sebe. I když si také říkám, že to ježdění už mě také zmáhá a že to brzy přenechám mladším. Ideální je, když si Vás diváci pamatují, mladé a svěží, než jako starou, odcházející bábu…

Po rozhovoru s Milenou Soukupovou

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

 

Komentáře