První Popelka chce rozdávat radost všem dětem.
Interview o Divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila
Kdy vaše divadlo vzniklo?
Divadlo vzniklo přesně na podzim roku 2000. Tehdy jsme se potkali na chodbě s Janem Přeučilem, který mi nabídl, že bychom mohli společně dělat divadlo pro děti. Tak to pomalinku vznikalo. První pohádkou byla Šípková Růženka. Napsal ji Jiří Chalupa, hudbu složil Jaromír Klempíř a Šárka Váchová nám udělala krásné loutky. Šípková Růženka měla premiéru 11.1.2001 v Sedlčanech a od té doby hrajeme dál a dál.
Vy máte i předchozí zkušenosti s loutkovým divadlem, působila jste v divadelní společnosti Drak…
Po maturitě jsem dělala přijímačky na DAMU, ale nevzali mne. Já byla ale ráda, protože jsem chtěla studovat dějiny umění a dějiny divadla. Tehdy mne oslovil otec spolužáka Jana Dvořáka, což byl ředitel loutkového divadla Drak. Nabídl mi, že bych u něj mohla rok působit jako žákyně a pak se opět zkusit přihlásit na DAMU – na obor loutkoherectví. Rok jsem tam působila a nakazila se těmi loutkami. Byl tam skvělý kolektiv a byla to pro mne obrovská zkušenost. Po roce jsem udělala zkoušky na DAMU a studovala loutkoherectví. Na tomto oboru se mi líbí, že je takový komplexní. Musíte umět hrát divadlo, technicky ovládat loutky, zpívat a dobře artikulovat. Z 90% je loutkové divadlo určeno dětem a ty by měly vstřebávat to nejlepší, co je možné slyšet.
Poté jsem měla to štěstí se dostat do Divadla bez opony. To bylo malé divadlo, ale všechna představení mělo na úrovni. Prožila jsem tam asi šest let a byla to pro mne obrovská zkušenost. Tehdejším principálem byl Jiří A. Svoboda, který mne naučil i takové ty produkční věci – jak shánět představení, jak komunikovat s pořadateli atd.
Pak nastal zlomový okamžik. Oslovil mne režisér a dramaturg Jaroslav Vildman, který pro mne napsal Pohádku z oříšků, což byla pohádka o Popelce. Od roku 1984 jsem s touto pohádkou jezdila po divadlech a měla velký úspěch. Dále mi Jaroslav Vildman napsal Šípkovou Růženku a Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Všechno to byly kvalitní a krásné inscenace. Bohužel Jaroslav Vildman předčasně zemřel (v 53 letech) a tato kapitola se uzavřela. Po jeho smrti jsem i nadále jezdila s pohádkami po divadlech. Dvakrát jsem vyhrála soutěž, kterou pořádal Albatros. Poprvé s Popelkou a podruhé s Třemi zlatými vlasy děda Vševěda. Tyto představení pokračovaly až do roku 1999.
Kdo v současné době tvoří soubor vašeho divadla?
Jsme malý soubor, takže máme několik představení a sólo herce. Já mám Popelku a Princeznu se zlatou hvězdou. Se svou sestrou hraji představení Ahoj, světe a s manželem Pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje a pak 2 pohádky – Čert a Káča a Šípková Růženka. Dále se synem, Zdeňkem Rohlíčkem, hraji Vánoční představení.
Mají vaše představení i účel vzdělávat?
Rozhodně! Řekli jsme si, že kromě klasických pohádek zkusíme i vzdělávací projekty – např. Staré pověsti české podle Jiráska. Oslovili jsme Jiřího Chalupu, který nám tuto inscenaci napsal. Podařila se mu navíc nádherná věc – on to představení začíná a končí výstupem manželů Jiráskových. Já jako Jirásková si z manžela dělám legraci a děti, když Jirásek přijde na jeviště, vidí, že je jen obyčejný člověk, a že ty Staré pověsti české budou zábavné. Z pověstí tam máme Praotce Čecha; Kazi, Tetu, Libuši; Bivoje a Dívčí válku. Zajímavostí je, že tyto postavy hrají děti z publika. Díky tomu jim utkvějí v hlavě i ty literární a historické vědomosti.
Pak máme druhý díl Pražské pověsti – Horymíra, Šemíka a Faustův dům. Při všech našich inscenacích děti vstávají ze židlí, zatancují si, zazpívají si, ale zaseto nemůže být chaos. Poté si sednou a v poklidu představení pokračuje dále.
Dále hrajeme Ahoj, světe od Jiřího Žáčka a tam skvěle procvičujeme geografii. V tomto projektu pracujeme s mapou a např. vysvětlujeme dětem, že se neříká „tam dole“, ale na jihu.
A ty Staré řecké báje a pověsti?
Tam zase hrajeme Konflikt Herma a Apollóna; Paridův soud, Hefaista a Trojskou válku. Všechny bohy v těchto inscenacích opět hrají děti.
Dále jste vymyslela projekt „Škola Jiřího Žáčka“.
Jaromír Klempíř zhudebnil poezii Jiřího Žáčka. Vymyslela jsem to v době, když můj syn chodil do první třídy. Tehdy Jiří Žáček dělal redaktora časopisu Vlasta. Já jsem tam také spolupracovala a pan Žáček věnoval mému synovi slabikář. Já jsem úplně zírala, jaké jsou tam nádherné básničky. Bylo mi líto, že tyto básničky byly jen ve slabikáři. a Oslovila jsem Jaromíra Klempíře a ten z nich udělal krásné písničky. Díky nim máme krásný divadelní projekt pro děti.
Jaké myslíte, že prožívají děti emoce během vystoupení?
Já si myslím, že je dobře, když děti poznají všechny city. Nám jde o to, aby děti pozorně sledovaly představení od začátku do konce. Musíme je tedy vždy chvilinku nechat oddychnout – buď třeba písničkou nebo nějakým tancem. Je dobře, když děti vidí, že to není jen groteska. Problém většiny loutkových divadel, že dětem servírují laciný humor jako kopání do zadku a podobně. Ve všech pohádkách jsou i smutné momenty. Je dobře, když děti necháme pohádku plně prožít. Nakonec všechno dobře dopadne.
Jak se podle Vás pozná kvalitní představení?
To je opravdu strašně těžká otázka. My to řešíme tak, že si na všechny složky představení bereme ty největší špičky. Texty a hudbu nám zaštiťuje Jiří Chalupa, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták, Martina Drijverová ad. Loutky zase Šárka Váchová a dále jako na výtvarníka – dřevořezbáře se obracíme na Vladimíra Doležala. Základem všeho je dobrý scénář, hudba a výtvarná složka. Všechny tyto věci jsou dost podceňované. Jestli si někdo myslí, že když si vezme vycpaného psa a papírovou loutku a tím ohromí publikum, tak je na omylu! Dále se mi nelíbí takovéto dráždění lidských pudů – strkání, kopání se, vulgarismy a podobné klauniády. To do divadla pro děti prostě nepatří. Také se mi nelíbí obecná čeština. Z mého hlediska by pořady pro děti, a zvláště ve škole, měly být ve spisovné češtině.
Vybavují si Vás děti jako černobílou Popelku?
Děti ani ne, ale paní učitelky ano a ty jim to vždy vysvětlí. Určitě jsem ráda, že jsem si udělala i tzv. „druhou kariéru“ v této oblasti. Vděčím za to ale i Popelce z roku 69.
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěla v divadle podniknout?
Vizí by bylo dost. Představení je ale velice drahé a my jdeme cestou nejmenšího odporu. Máme kvalitní scénář, který stojí velké peníze, dále hudba, která stojí velké peníze a o loutkách nemluvě. Ačkoliv jsou to všechno naši kamarádi, tak to nemohou dělat zadarmo. Mám několik titulů v hlavě, ale zatím ještě nevím, jak to bude časově. Ráda bych poukazovala na úroveň. Strašně mne mrzí, že nekvalitní soubory odnaučují paní učitelky s dětmi chodit do divadla. Stačí, že se dramaturgovi nepovedou 2 představení a paní učitelky už na třetí nepůjdou. Já se jim nemohu divit. Musí se poukazovat na to, že ne všechna divadla jsou dobrá.
Ondřej Spýťa Syrový
—
