Publicistka Marie Formáčková: Dělala rozhovor i s Michaelem Jacksonem!
Publicistka Marie Formáčková působila přes dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 i šéfredaktorkou. Svůj novinářský talent následně projevila i v časopisech Květy, TV Revue aj. Poté přešla na volnou nohu a napsala mnoho nezapomenutelných knih, např. sérii s Helenou Růžičkovou, Zitou Kabátovou či Josefem Dvořákem. Léta vyučovala ve vězeňské škole, kde byla i tiskovou mluvčí, či se podílela s docentem Středou na tvorbě učebnic pro mentálně postižené žáky. V posledních letech jsme ji mohli zaznamenat v TV Regina, kde patřila mezi hlavní tváře této stanice.
Jak a kdy jste se dostala do světa médií?
Úplnou náhodou, v rodině žádného žurnalistu nemám, dokonce jsem ani netušila, že se dá takový obor studovat. Podala jsem si přihlášku na práva, ale tehdy existovaly různé středoškolské soutěže a já shodou náhod uspěla v soutěži literární a jeden z porotců se mě tehdy zeptal, proč nejdu studovat žurnalistiku. Mně se to slovo natolik zalíbilo, že jsem na své přihlášce na vysokou školu škrtla právnickou fakultu a napsala tam fakultu žurnalistiky.
Měla jste nějaký vzor?
Profesní vzor jsem určitě neměla, ani jsem žádného novináře neznala. Ale podle mě je podstatné, kde a s kým člověk vyrůstá. Já měla štěstí, rodiče byli fajn a hlavně jsem měla dva o hodně starší bratry, byli pohlední, inteligentní a já k ním prostě vzhlížela.
Pojí se k Vám především časopis Vlasta, kde jste byla léta i šéfredaktorkou. Jak na toto období vzpomínáte?
Ve Vlastě jsem byla přes dvacet let, nastoupila jsem tam po škole v roce 1978, ovšem šéfredaktorkou jsem se stala až po listopadu 1989. Sama jsem si tuhle redakci vybrala, protože Vlastu odebírala od jejího vzniku moje babička a já ten časopis měla ráda. Zažila jsem tam krásné časy, býval to největší časopis s nákladem 840 tisíc. Kam jsme přijeli, tak nás obrazně řečeno vítali chlebem a solí. Byla to úplně jiná doba, než je dnes a vztah k novinářům byl také odlišný. Bylo to fajn.
Napsala jste sérii knih s Helenou Růžičkovou, se kterou jste byly i dobré kamarádky. Jak jste se poznaly?
Helena byla první hvězdou, se kterou jsem jako novinářka dělala rozhovor. A hned jsme si porozuměly a přátelily se celá léta. Že spolu budeme psát knížky, to napadlo ji, prostě mi změnila život a není dne, kdy bych si na ni s láskou nevzpomněla.
Léta jste vyučovala a následně byla tiskovou mluvčí na vězeňské škole VIZE. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Učila jsem ve středním odborném učilišti ve věznici v Jiřicích a beru to jako takový nečekaný dárek od osudu. Učila jsem jazyky, tedy češtinu s literaturou, němčinu, ruštinu a občas i angličtinu a možná to byla nejzajímavější léta mého života. Poznala jsem tam spoustu skvělých lidí, s mnohými se dodnes přátelíme a jsme v kontaktu. Je to fakt dobrý pocit, když se narkoman vykašle na drogy, když se násilník začne ovládat a podvodník to zkusí s poctivou prací. A opravdu se to stává.
Obdržela jste i cenu Zlatý Amos, na kterou Vás navrhli právě žáci ve vězeňské škole.
Když mě moji žáci navrhli, tak z toho byli rozpačití hlavně pořadatelé, protože soutěž spočívá v tom, že pedagoga obhajují žáci. Jenomže aby se dostavili trestanci, bylo dost nepředstavitelné. Museli by přijet s vězeňskou službou, zřejmě v poutech, to by soutěž dost zkomplikovalo a soutěžící stresovalo. Přišla však zcela nečekaně amnestie Václava Klause a já se k soutěži dostavila se čtyřmi amnestovanými žáky, kteří i tak vzbudili při soutěži rozruch, protože to byli jediní dospělí „žáci“. Ale byli senzační, zarecitovali tam báseň, kterou na mě napsali, byly tam verše typu – Marie je klasa, zná ji celá basa… A druhý den při plesu v Národním domě na Smíchově už je měli v oblibě všichni, protože s mými žáky se učitelkám líp tančilo, než s jejich malými školáky.
Mimo jiné spolupracujete s docentem Leošem Středou a v rámci jeho EUROINSTUTu jste se podílela i na učebnicích pro postižené žáky. V čem jsou tyto učebnice specifické?
To je velmi široká otázka, protože jde o různá postižení a o různé specializace. Takže se musí vycházet z toho, pro koho je učebnice určená a co je jejím cílem. Podstatou je najít k postiženému cestu, motivovat ho, aby se chtěl učit a hlavně, aby vám rozuměl. Ale to se týká nejen postižených, to je úkol pedagogiky jako takové.
Byla jste jednou z hlavních tváří TV Regina, kde jste moderovala mnoho pořadů. Jaké to ve vás zanechalo vzpomínky?
Bylo to velmi příjemné období a vlastně jsem se tam dostala díky jednomu svému žákovi, jehož jsem učila ve vězení. Ten tam začal pracovat jako zvukař a přivedl mě tam. Byla to vlídná rodinná televize, která si na nic nehrála a dodnes se mě lidé ptají, jestli se zase někdy na obrazovky vrátí, prý jim chybí.
Měla jste možnost dělat i rozhovor s Michaelem Jacksonem. To musel být neopakovatelný zážitek, nemýlím se?
Vy jste asi listoval starými Vlastami, že? To bylo na počátku devadesátých let, kdy měl koncert v Moskvě a já se tam dostala s firmou Pepsi, která ho tehdy sponzorovala. Setkala jsem se s ním po koncertu v hotelu Rossija, který dnes už neexistuje, a byl to takový typický rozhovor s hvězdou. Každý novinář dostal pár minut, aby mu položil otázku a on byl velmi milý, připadal mi hrozně plachý a nejistý, skoro jsem měla chuť ho pochovat. A měl na obličeji roušku, což mi tehdy připadalo přehnané a v dnešní době je to zvláštně symbolické.
Co by podle vás mělo patřit mezi přednosti dobrého novináře?
Dobrý novinář musí hlavně být dobrý a inteligentní člověk. A to i ten investigativní nebo bulvární. To, že se v naší společnosti dostává ke slovu zloba nebo dokonce nenávist, i k tomu přispívají novináři. Nicméně nesdílím názor, že dnešní novináři jsou nevzdělaní hlupáci. Stále je převaha těch dobrých, kteří svému řemeslu rozumí. Nicméně na hlupáky a agresory je bohužel víc vidět a jsou bohužel víc slyšet.
Jak hodnotíte vývoj české žurnalistiky?
Zásadně nehodnotím. Prostě je jiná, než bývala. Zjednodušila se v žánrech, mnohé zcela vymizely, díky sociálním sítím jsou k dispozici spousty informací, takže novináři jsou tak trochu jako Popelky, co přebírají popel a hrách. Objevují se nepřesnosti i úplné hlouposti a hlavně nejsou nic neobvyklého gramatické chyby.
Ondřej Spýťa Syrový
