Sociální pracovnice Monika Razímová: Seniorům je potřeba ukázat světlo na konci tunelu.
Nyní Vám přinášíme rozhovor z prostředí pomáhajících profesí, a to s promovanou sociální pracovnicí Monikou Razímovou.
Jak a kdy jste se dostala do pomáhající profese?
Asi tak před pěti lety. Původně jsem studovala ekonomicky obor na Západočeské univerzitě, ale nedostudovala a stále jsem si říkala jakým směrem chci jít. Jelikož mě vždy bavila psychologie a sociální práce, tak jsem nastoupila na jednooborovou sociální práci asi před pěti lety.
Co Vás ve Vaší práci baví nejvíce?
To, že v mé profesi mohu lidem ukázat trochu jiný směr života a světlo na konci tunelu.
Na jaké úrovni jsou podle Vás pomáhající profese?
Kvalita poskytování pomáhajících profesí oproti roku 89, kdy se to všechno transformovalo, jsou úplně na jiné úrovni a mnohem kvalitnější. Všechno je to ale o lidech.
V čem máme diametrální nedostatky a v čem vidíte pozitiva?
Nedostatky určitě ve financování a poskytování kvalitní péče, od etických kodexů po standardy, které podle zákona musíme mít. Pozitiva vidím v osobnostním rozvoji, což vidím i u sebe, jakožto u sociálního pracovníka. Když lidé dělají práci od srdce a chtějí pomáhat druhým lidem, tak to není úplně o penězích, ale o tom, že chtějí pomáhat.
A jak hodnotíte financování?
Myslím, že se to stále posouvá k lepšímu a je to už na poměrně dobré úrovni, ale ne na té TOP, na které by to mělo být. Je to taková mravenčí práce. Nehledě na to, že třeba konkrétně sociální pracovník není jen sociální pracovník, ale částečně i lékař, právník, ekonom a psycholog. Je to multifunkční zaměstnání, a to spousta lidí nevidí. Musíme mít znalosti téměř ze všech oborů.
V současné době pracujete převážně se seniory. Co podle Vás seniorům nejvíce chybí?
Zajištění důstojného stáří. Rodiny na ně přestávají mít čas, jak by si to senioři představovali. V hektické době začínají být dokonce přítěží pro rodiny a myslím si, že to bude jen a jen horší.
Vnímáte „sociální ústavy“ jako záruku kvalitního stáří?
Ne. Já se snažím i ve své profesi, tj. v terénní pečovatelské službě zajistit důstojné stáří lidem v přirozeném prostředí. Opravdu ti lidé, kde jsou zvyklí, chtějí i zemřít. Vůbec nějaké přesuny z ústavu do ústavu jsou strašně náročné po psychické stránce. Najednou jsou v zařízení, kde se o ně stará zdravotní sestra a pečovatelka a ta kvalita poskytování sociálních služeb není tak adekvátní, jak by si představovali.
Myslíte si, že sociální služby pro seniory by měly být poskytovány bezplatně?
To úplně ne, protože to mají svým způsobem financováno ze státního rozpočtu formou příspěvku na péči. V tom je ale problém, protože stát dává peníze, ale senioři nechtějí nebo nedokážou pochopit, na co ten příspěvek konkrétně je. Já se proto domnívám, že stát by neměl přebírat zodpovědnost za seniory, ale poskytnout jim kvalitní a důstojné stáří, aby si senior mohl život ještě užít.
Vnímáte seniory stále jako rizikovou skupinu?
Je to skupina ohrožená hlavně sociálním vyloučením. Hlavně tím, že jsou snadno zmanipulovatelní a hodně důvěřiví, takže stačí nějací „šmejdi“ a dokážou je okrást.
Setkala jste se už s nějakými takovými případy?
Spíše řešíme, že seniorům chodí různé dopisy, že mají zaplatit nějaký dluh. Senioři se bojí, tak by to třeba i zaplatili, proto je potřeba jim v tomto podat pomocnou ruku a na šmejdy si pěkně posvítit.
S jakým největším problém jste se setkala u seniorů?
Jsou to psychiatrické choroby či závislosti na alkoholu. Zde je díra v zákoně, protože takové seniory nemáme pomalu kam umístit, jelikož terénní pečovatelská služba na to nestačí. Jedná se o kompetence a kvalifikační předpoklady pečovatele.
Ondřej Spýťa Syrový
