Spisovatel Jan Žáček: Žijte tak, jak žít chcete a za svými názory si pevně stůjte!
Jan Žáček působí v médiích mnoho let. Jeho knižní tvorba je vskutku rozmanitá, píše oblíbené knihy pro děti, o židovské kultuře, kriminální příběhy a mnoho jiných žánrů. Mimo jiné působil v Československém a následně v Českém rozhlase, byl jednatelem filmové distribuční firmy Halley a dlouhá léta se věnuje i dabingu.
Jak a kdy jste se dostal k tvůrčímu psaní?
To je otázka… Psát jsem začal někdy ve čtrnácti letech. A učil jsem se u vynikajících autorů, kteří mi hodně pomohli. Chodil jsem na autorské semináře k panu doktoru (dnes profesorovi) Vyskočilovi (neplést mladším hercem), hodně mi svými radami pomohli Roman Hlaváč a Miloš Macourek, učili mě i Evald Schorm a Vladimír Svitáček. A potom jsem se spřátelil s dramaturgem a autorem Karlem Copem, který mi dal asi nejvíc a naučil mě vnímat psaní, svět, filosofii, různé názory… Naučil mě dramaturgovat sám sebe, což je v dnešní době, kdy skuteční dramaturgové neexistují, velmi potřebné.
Měl jste nějaký vzor?
Kromě těch jmenovaných jsem četl Fukse, Hrabala, Kunderu, později především Greena, Grasse, Singera… Je to opravdu zajímavé učit se četbou a srovnáváním velkých auroů. Třeba jsem našel podobné rysy ve Waltariho „Posledním Etruskovi” a ve Fuksových „Myších Natálie Mooshabrové”. To přetvoření člověka, ukrývání své vlastní identity, aby pak hrdinové knih vystoupili na piedestal a zbavili se okovů…
Byl spisovatel Vaše vysněná profese?
No tak, já jsem vždycky chtěl psát a režírovat. Dnes ty dvě profese střídám. Ano, nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného. Celý život jsem chtěl být na volné noze a živit se psaním a režírováním. Tedy, maturitní písemnou práci o svém budoucím povolání jsem pojal jinak. Protože jsem měl připravený tahák na kosmonautiku a tohle téma nepřišlo. Napsal jsem tedy, že si přeji být kosmonautem a zbytek jsem měl připravený. Paní profesorka tehdy hodnocení mé práce začala: „Student má velmi neobvyklé přání. Chce být kosmonautem…” No, nakonec jsem se kosmonautem nestal a myslím, že je to dobře.
Jste absolventem mediálních studií na Univerzitě Jana Amose Komenského. Co Vám studium dalo?
Já jsem vystudoval Fakultu žurnalistiku UK. Ale nedělal jsem SZZK, tedy, já k nim nešel. Prostě se mi v roce 90 nechtělo dělat zkoušky z filosofie u lidí, kteří mě učili marxismus. Nějak jsem k tomu měl nechuť. A tak jsem se po mnoha letech rozhodl dodělat si titul. Bakalářský jsem získal na FAMO v Písku, magisterský na UJAKu. Vlastně jsem si na pražské soukromé škole zopakoval to, co mě učili kdysi na žurnalistice. Ze skript stejných lidí. Řekl bych, že se studium příliš nelišilo, požadavky byly možná větší. Setkal jsem se na UJAKU s vynikajícími pedagogy – s prof. Svobodou či s doc. Kaňkou. Od režiséra Jiřího Svobody jsem se dokonce dozvěděl i věci, které mě zajímaly. Jinak bych řekl, že mi škola dala především titul, který jsem chtěl. Já hlavně kvůli parte a náhrobku, až jednou opustím tenhle svět… Ne, prostě jsem si řekl, že když jsem jednou něco začal, měl bych to dokončit. A tak jsem to ve čtyřiapadesáti udělal.
V 90. letech jste působil jako rozhlasový režisér ještě v Československém rozhlase. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
V Československém a pak i v Českém. Já miluju rozhlas. Učil jsem se od největších rozhlasových režisérů. Od Henkeho, Horčičky a především Melče. A myslím,že jsem tam po sobě zanechal docela hlubokou stopu. Mnohé texty se dodnes vysílají. Třeba třináctidílný seriál „Píseň o Bernadettě” s Eduardem Cupákem, Janou Preissovou, Janem Hartlem a Klárou Jirsákovou. Nebo má hra „Kočky” s pány Hrušínským, Kemrem, Cupákem, Hartlem, paní Konvalinkovou… Jo, byla to krásná doba. Líbila se mi voicebandová práce, kdy jsem propojoval hudbu, mluvené slovo a všemožné zvuky. Kdy vznikaly bezvadné věci. V tomhle smyslu je zajímavá třeba má mikrohra „Vypařený mozek” podle Meyrinka. Tam mi hráli Bartoška, Somr, Hartl… rovněž jsem v rozhlase potkal skvělé dramaturgy Minkse a Hubičku. Taky několik milenek. I dnes bych se tam občas rád vrátil a něco natočil, ale přešla doba a dnes tam rozhodují lidé, řekl bych, zvláštního ražení. Poněkud vzdálení umělecké tvorbě.
Mezi Vaše literární prvotiny patří kniha „Hradu smrt nevadí”. Co Vás motivovalo při psaní této knihy?
Petr Žantovský mě seznámil s paní, jejíhož syna zabila ruská prostitutka. Srazila ho opilá v autě, když se vracela z noční. Prostitutka dostala Havlovu milost a matka toho kluka chtěla alespoň nějakou satisfakci. Spravedlnost… Přála si, aby „pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí”. Tak jsem se spolu s mnoha lidmi zamýšlel nad tím případem a nad Havlovými milostmi vůbec. Například mi do knihy přispěl i pan profesor Klaus. Nad tím, proč a zač byly ty milosti udělovány. To bylo smutné psaní. Tehdy na mě prezidentská kancelář dokonce chtěla podat žalobu, ale nakonec dospěli k názoru, že by prohráli a tak ji nepodali.
Napsal jste řadu knih pro děti a mládež – Hokejová pohádka, Fotbalový král či Kytičkový kouzelník Karlíček…
Já si rád hraju. Ostatně, stejně jako Miloš Macourek či Roald Dahl. Psát pro děti, to je radost. Člověk může zapojit hodně fantazijních motivů. Nemusí se vázat děsivou realitou dneška. Prostě píše milý příběh, kterým chce pobavit a zároveň snad občas nenápadně i poučit děti. K ničemu je nenutit, jen nechat vnikat do jejich hlaviček příběhy, které se jim líbí. Snad se mi to daří. Je hezké stávat se znovu tak trošku dítětem a smát se i plakat, veselit se i dojímat, jako tenkrát, když byl člověk ještě malý kluk.
Jinak si Vás dovolím poopravit. „Fotbalový král” v MF teprve vyjít má. Situace v tomto nakladatelství je nepřehledá, takže – Bůh ví. Ostatně Babišova současná omezení ničí knižní trh a nakladatele. Tím pádem to doléhá nejvíce na spisovatele. Já naštěstí dělám také dabing, který mě dnes živí. Jako spisovatel bych v téhle zemi a v téhle době díky této vládě umřel hlady.
Za zmínku z Vaší tvorby stojí určitě kniha Rozhlasový vrah, jelikož v sobě kromě krimi žánru skrývá i mnoho jiných souvislostí. Na co všechno má kniha vlastně odkazovat?
Tak knížka spojuje realitu s fikcí. Jak to ostatně u kvalitní beletrie má být. Jistě, mimo příběh vraha a tří obětí, kriminalisty a dalších hrdinů či pseudohrdinů, zobrazuje dobu, v níž jsme žili. Dobu socialistického temna, dobu zákazů, estébáků, komunistických hlupáků, fanatiků a lumpů, ale i dobu snů a štěstí. Přechází volně do kapitalismu a sleduje vývoj hrdinů, postižených komunismem, různě postižených, jejich přání, ale i mindráků, psychických poruch, zoufalství a strachů. Mimo jiné se v ní objevuje postava pana Kugelsteina, který průběžně vstupuje do řady dalších mých knih. Ta postava má v sobě mnohé autobiografické rysy. Vyprávím o Kugelsteinovi jako o sobě. Protože jsem Kugelstein. O svých chybách a omylech zde píšu, stejně jako o tom, proč jsem žil tak, jak jsem žil. Proč tak žiju dodnes. V tomhle, v té pravdivosti vyznání, je mi právě blízký svou tvorbou i životem Günter Grass.
Vaše tvorba je vskutku rozmanitá – detektivky, historické romány, architektura, pohádky. Jaký žánr osobně Vy máte nejraději?
Nemám nejoblíbenější žánr. Rád žánry střídám. Miluju historii, architekturu, příběhy, legendy, pověsti, mám rád detektivky i ty pohádky. Takže, na tuhle otázku Vám asi neodpovím. Teď jsem dopsal knížku o evropských královnách, budu psát knihu o židovských památkách a osobnostech. Chystám se k velkému židovskému příběhu o zuřivém vzdoru proti nespravedlnosti, proti nacismu.
V tomto roce Vám vyšla kniha Shalom, má lásko. Na co se čtenáři mohou těšit?
To je reálný příběh, z něhož jsem udělal román. Je to o svobodě. O zvláštním strachu, který nám svírá hrdla. O tom, jak se lidé báli za nacismu, i za minulého režimu. Vyvolává to možná zvláštní asociace v souvislosti s tím dnešním návratem k všudypřítomnému strachu. K nemožnosti otevřeně mluvit bez následků. O vládách totalit, proti nimž je nutné bojovat či před nimi utéct. Ať již do emigrace či do vnitřní emigrace. A taky je to kniha o veliké lásce, která přetrvala celá desetiletí, aby došla naplnění přes veškeré zábrany. Je to kniha o tom, že se nikdy a za žádných okolností nesmíme vzdát svého štěstí. Jedna milá hodnotitelka knihy napsala: ,,Proč tahle kniha? No, protože žít se má do posledního dechu naplno!“ Úžasný životní příběh muže, který tak žil. Děkuji..
Co byste vzkázal čtenářům našeho magazínu v této nelehké době?
Nebojte se! Nevzdávejte se! Žijte tak, jak žít chcete. Do tváře vrahů křičte: „Myslíte, že snad dostanete mě? Jedno je jisté, střízlivého ne!” To jsem si teď dovolil citovat ze hry „Tři v tom”. Já si myslím, že lidé mají přemýšlet. Že mají dospět k nějakému názoru a za tím názorem pak stát za každou cenu. I kdyby je to mělo stát nevím co…?
Ondřej Spýťa Syrový
