Ukázka z knihy Sidonie Kermack: Protože tě nemohu přestat milovat

 —

K večeru se konečně ochladilo na snesitelnou míru. Thea si oblékla lehké plátěné kalhoty a přes ramena si přehodila bundu ze stejného materiálu jako její kalhoty.

   Protože Růžová ulice byla kousek od centra, rozhodla se jít pěšky. Sotva se dostala z hlavní třídy, ocitla se jakoby v jiném světě. Kráčela úzkou dlážděnou uličkou a bezradně se dívala na oprýskaná, zašlá průčelí starých domů. Jen tři byly opravené. Konečně uviděla číslo 674, které hledala. Dům se vzhledově nijak nelišil od většiny ostatních. Vlastně ano – byl ještě ošuntělejší, zanedbanější. Šedá, místy opadaná omítka, na některých místech počmáraná různými nápisy nebo výmluvnými obrazci. Nevkusná zelená barva na okenních rámech byla oprýskaná, zelené dveře poškrábané a okopané. Masívní ozdobná klika z mosazi tento dojem nevylepšila. Thea pohlédla vzhůru. Okna byla tmavá, zřejmě nájemníci domů nechvátají, pomyslela si. Mezi druhým a prvním patrem a prvním patrem a přízemím zdobily zeď zašlé reliéfy – květinové ornamenty s hlavou ženy uprostřed. Nejspíš manželka prvního majitele, napadlo Theu.

   Udivilo ji, že nikde nevidí zvonky. Měly by tu být, když tady bydlí nejméně tři rodiny, uvažovala. Nebo že by se dům nezamykal? Dříve snad ne, ale v téhle době, kdy kriminalita vzrůstá úděsným tempem… Tak dost, napomenula sed. Uvažuju jak stará bába. Jakápak tahle doba. Vždycky byla, je a bude nějaká „tahle doba“.

   Odhodlaně vzala za kliku. Měla pocit, že vchází do nějakého hradu. Nejen kvůli té masivní klice, ale i proto, že šla ztěžka. Dveře se otevřely a Theu ovanul chlad. Bylo to příjemně osvěžující. Její kroky přenášela ozvěna. Připadala si jako vetřelec. Na podlaze byla drobná mozaika a tři schody vedly do další části domu. Opět tatáž mozaika. Thea zvedla hlavu a nad sebou spatřila oblouk. Skoro jako by tu měly být dveře. Ale třeba tu kdysi byly. Hned za obloukem chodba pokračovala. Přímo proti ní byly další schody a dveře, zřejmě vedoucí na zahradu. Pod schodištěm se nacházely druhé schody, podle všeho do sklepů. Vlevo byly dveře z tmavého masivu. I teď marně hledala zvonek nebo jmenovku. Zkusmo zaklepala. Nic. Tak to zkusím o patro výš, řekla si.

   Stoupala po schodech prošlapaných mnoha generacemi, z hrubého betonu s kamínky. Zábradlí tvořilo umělecké kování zakončené lesklým dubem s mosaznými věžičkami, které měly nejspíš hned dvojí účel. Kromě ozdoby znemožňovaly dětem a mládeži jízdu po zábradlí.

   Ani další byt neměl vizitku a zvonek. Thea se už začínala cítit nesvá. Okna v mezipatrech, vedoucí na druhou stranu než byla ulice, pokrývala silná vrstva prachu a pavučin. Zřejmě se nikdo z obyvatel nesnížil k tomu vzít kbelík, hadr, vodu a okna umýt. Thea potlačila uličnický nápad napsat nebo nakreslit něco do této ideální plochy na čmáranice dětí a výrostků.

   Zbývalo poslední patro. Ale co když tam je jen půda? Thea začínala mít pocit, že si z ní ten hezký, jemný mládenec udělal dobrý den. Nejraději by odešla. Necítila se v tom domě dobře. Cítila, že tam je plno zla, že to je dům plný negativní energie. Posléze zaťukala i na poslední nijak neoznačené dveře.

„Protože tě nemohu přestat milovat“, závěr 5. kapitoly.

 (poznámka autorky: tento dům skutečně existuje)