Ukázka z románu Sidonie Kermack: Protože tě nemohu přestat milovat

PROTOŽE TĚ NEMOHU PŘESTAT MILOVAT

   „Same, je tu nějaká žena, která pohřešuje svou dceru.“

   „Tak mi ji sem pošli,“ řekl Sam otráveně. Vidina brzkého odchodu domů se rozplynula. Beztak to zase bude banalita, myslel si, děvenka se zapomněla u kamarádky nebo šla na rande a doma nic neřekla.

   „Dobrý den,“ pozdravila plaše drobná, asi pětačtyřicetiletá žena. „Jmenuji se Linda Shawová a chci ohlásit zmizení své dcery Elaine.“ Rukou sevřenou v pěst si setřela slzy a trochu popotáhla nosem.

   „Odkdy svou dceru pohřešujete?“ zeptal se Sam laskavě. Podařilo se mu nedat najevo své rozmrzení.

   „Nepřišla domů ze školy,“ vzlykla paní Shawová.

   „Kdy?“ Sam položil paní Shawové další otázku už s nádechem netrpělivosti.

   „Jak – kdy? Přece dneska! Elaine chodí domů vždycky hned ze školy, teprve pak jde ven.“

   „Kolik let jí je?“

   „Sedmnáct.“

   „Podívejte, paní Shawová, sedmnáctiletý člověk občas jde někam s přáteli nebo s někým, ke komu cítí víc, a jaksi pozapomene informovat rodiče.“

   „Je vidět, že neznáte naši Elaine,“ přerušila ho paní Shawová rozhořčeně. „Ta by nikdy nic takového neudělala.“

   Sam věděl o podobných prohlášeních své. Nezřídka se stávalo, že se takový poslušný, vzorný teenager objevil doma pozdě večer, ať už společensky unavený nebo poněkud neupravený.

   „Já vám věřím, paní Shawová, ale bohužel – po vaší dceři můžeme začít pátrat až po uplynutí čtyřiceti osmi hodin.“

   „Jenže to už může být pozdě!“

   „Vaší dceři je sedmnáct a to je jiná situace, než když se nevrátí ze školy osmileté dítě. U sedmnáctileté slečny se jaksi předpokládá…“

   „CO se předpokládá? To, že je normální, aby nešla ze školy rovnou domů, aby rodičům neřekla, kam jde a s kým?! A KDO to předpokládá? Nejspíš rodiče právě takových slečen! Ale Elaine je jiná. Je to hodná, poslušná dcera!“

   „Předpokládám, že znáte přátele své dcery, že víte, s kým se kamarádí. Zkusila jste se nejprve pozeptat u nich, zda tam přece jen vaše dcera není?“

   „No dovolte! To bylo to PRVNÍ, co jsem udělala. Volala jsem nejprve do školy – to víte, napadlo mě, že mohli mít mimořádnou hodinu…“

   „To už se někdy stalo?“

   „Ano, několikrát. To když nějaký rádobyvtipálek nebo žák, který se chtěl ulejt z písemky, zavolal do školy, že tam je bomba. Tentokrát mi pan ředitel řekl, že se nic takového nestalo a že všichni žáci ze školy už odešli. Tak jsem volala všem jejím kamarádkám. Divily se, proč Elaine hledám, že se rozloučily hned u školy.“

   „Hm… ale mohla ji některá z jejích kamarádek zapřít. I to se, paní Shawová, stává.“

   „Ale ne naší Elaine. Je to hodná, poslušná dcera,“ znovu zopakovala paní Shawová. A pokračovala: „A tak jsem obvolala i nemocnice – napadlo mě, že se jí mohlo něco stát; dneska ti řidiči jezdí jako blázni. V žádné nemocnici není – volala jsem i do okolních. A tak jsem tady. A chci, abyste začali Elaine hledat. Určitě se jí stalo něco zlého. Někdo ji unesl, zabil…“ Rozplakala se.

   „Nemyslete hned na to nejhorší…“

   „Ale vždyť se právě tohle denně děje! Stačí pustit rádio, televizi, nebo otevřít noviny!“

   „Máte nějakou její fotografii?“

   „Samozřejmě,“ odvětila paní Shawová a otevřela kabelku. Chvíli se v ní nervózně přehrabovala a pak roztřesenýma rukama vytáhla obálku. „Prosím, podívejte se,“ vybídla Sama a podala mu ji.

   Sam se zahleděl na podobenku Elaine a strnul. Spatřil sličnou dívku, která se mohla směle ucházet o titul královny krásy. Dlouhé blonďaté vlasy jí volně padaly až na ramena, u obočí končila ofina. Jemné rysy obličeje připomínaly, že jejich majitelka sotva odrostla dětským střevíčkům.

   Sáhl po telefonu: „Gregu, přijď sem.“

   „Snad ne další Barbie?“

   „Asi… asi ano.“ Pohlédl na paní Shawovou: „Zavolal jsem kapitána Nortona. Ten se toho ujme.“

   „Co… co to znamená?“ zeptala se vyplašeně.

   „Paní Shawová, vaše dcera se nejspíš stala obětí únosu. V poslední době…“

   „Tak najednou únos! A to jste mi prve tvrdil, že Elaine je nějaká taková…“ přerušila ho.

   „Jenomže to jsem neznal její podobu. Nevěděl jsem, že se tak nápadně podobá panence Barbie. Není to první případ, takových dívek hledáme už dvacet.“

   „A… našli jste už některou?“ Sotva tu otázku vyslovila, uvědomila si, že to zní hloupě.

   „Bohužel, zatím je naše pátrání marné. Ale kapitán Norton se svým týmem dělá, co může. Byl bych proto velice rád, kdybyste mu byla co nejvíc nápomocna. To znamená říct úplně všechno, každičký detail, nic nevynechat. To, co se vám může jevit jako banalita nebo nepodstatná, bezvýznamná maličkost, může mít naopak pro nás i zásadní význam. Nesmíte nic, vůbec nic zatajit. Pokud tedy vaše dcera není dokonalý anděl, klidně to řekněte. Tady jsou ohledy, stud a co by tomu řekli a co by si pomysleli lidi, stranou. Pětky ve škole, chození za školu, nenapsaný úkol, nenaučená básnička… zkrátka úplně všechno.“

   „Ano… ano, chápu, že to je opravdu velice důležité. Ale i vám jsem řekla pravdu.“

   „O tom přece nepochybuju. Á, pojď dál, Gregu. Tahle paní je paní Shawová, matka, která pohřešuje svou dceru. Ujmeš se toho?“

   „Samozřejmě. Prosím, pojďte se mnou,“ vyzval kapitán Norton paní Shawovou.

   Sam si po jejich odchodu neoddechl, jak by si každý mohl myslet. Naopak. Další ztracená dívka podobná té prokleté hračce. Ani ti nejlepší psychologové dosud nedokázali přijít s racionálním vysvětlením. Ani neurčili, zda zmizení dívek má na svědomí muž nebo žena. Na ženu usuzovali podle toho, že dívky byly podobné panence Barbie. Mohlo jít o psychicky narušenou ženu, která jako dítě po této panence toužila, ale rodiče jí ji z nejrůznějších důvodů nemohli nebo nechtěli koupit. Zato kamarádky tyto panenky měly a ona záviděla. Traumata z dětství si lidé často nesou do dospělosti a někteří se s nimi vůbec neumějí vyrovnat. Byl-li únoscem muž, mohl jako malý chlapec žárlit na sestru. Variant bylo bezpočet, ale vše to byly pouhé hypotézy.

   Také nebylo jasné, co se s děvčaty dělo dál. Jako by se po nich slehla zem. Nenašla se sebemenší stopa. Nic, co by nasvědčovalo, že jsou naživu, nic, co by nasvědčovalo, že jsou mrtvé.

   Kromě podoby nic dalšího dívky nespojovalo. Věk třináct až dvacet pět let, to je velké rozmezí. Ani zájmy neměly shodné, také nepocházely z jedné čtvrti. Každá navštěvovala jinou školu s odlišným zaměřením. Základní střední, gymnasium, vysokou, ale také učiliště. Snad jen to, že kromě podoby s panenkou Barbie byly vesměs svobodné, jim bylo společné.

   Sam se několikrát zúčastnil pátrání po zmizelých dívkách. Skupina kapitána Nortona nevynechala nic. A přesto po dívkách nebylo ani vidu, ani slechu.

   Jako vždy, i v těchto případech se v novinách spekulovalo. Seriózní deníky se omezily na strohý výčet faktů, bulvár popustil uzdu fantazii. Dokonce se reportéři tvářili, jako že vědí víc než policie a ve svých článcích nepřímo naznačovali, že se dívky stávají oběťmi všelijakých náboženských sekt.

         úryvek z 1. kapitoly knihy „Protože tě nemohu přestat milovat“; vydáno v srpnu 2011 ve vydavatelství AKCENT

23.8.2015

-spyta-