Valérie Zawadská: Věřím, že to krásné a lepší mě určitě ještě čeká.
Nejznámější česká dabérka, ale poslední dobou také herečka známá z nekonečných seriálů jako například Rodinná pouta nebo Ordinace v růžové zahradě. Je šestinásobnou držitelkou ceny TýTý a mnoha dalších ocenění za práci v dabingu.
Jak a kdy jste se dostala k herectví ?
Začínala jsem v mateřské školce v Pohořanech u Olomouce, ale nevěděla jsem o tom. Byla jsem ráda středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem chodila do tanečního a pěveckého kroužku, kde už byla moje starší sestra Anička. Později jsme se potřetí stěhovali s celou rodinou, do Loučné nad Desnou okres Šumperk, kde už jsme zakotvili definitivně. Tam jsem se stala spoluzakladatelkou dětského divadelního kroužku. Začínali jsme coby loutkaři, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo. Chtěla jsem být vidět, takže jsme přesvědčili pana režiséra, že budeme hrát normální – klasické divadlo. Moje první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna. Dostala jsem mastix, fousy, korunu.
Váš profesní vzor ?
Obdivovala jsem spoustu kolegyň. Neumím říct, jestli bych chtěla hrát jako TA nebo TA. Ale chtěla bych umět herecky a divadelně myslet jako třeba Alena Vránová nebo i paní Bohdalová.
Kdy jste se dostala k dabingu ?
V roce 1979 jsem udělala úspěšně přijímací zkoušky na Divadelní akademii múzických umění v Praze. Jedním z mých pedagogů byla také Jana Andresíková (vynikající člověk – mimochodem také z Moravy, z Kroměříže). Ta nás celý ročník vzala do dabingu do Československé televize k paní režisérce Olze Walló. Tam to pak nějak vzniklo. Paní režisérka si nás poté obsazovala do menších roliček, až jsem se vypracovala ke slavné roli ve filmu Tenkrát na západě.
Vzpomenete si, kterým filmem jste debutovala?
To si bohužel nevzpomenu. Byl to tuším ruský film, režíroval ho otec paní režisérky Walló – K. M. Walló a bylo to moc pěkné.
V poslední době jsme Vás mohli vidět například v sitcomu Pan Máma. Jak na natáčení vzpomínáte?
V sitcomu jsem se ocitla asi už potřetí. Jeden z prvních pokusů o sitcom kdysi napsal František Ringo Čech pro Českou televizi, ale kdyby jste mě teď zabili, tak si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Další pak byl Duch český, opět v České televizi, kde jsem ztvárnila manželku mafiánského Rusáka, který vlastní novinovou redakci. To byla velmi zajímavá zkušenost. Takže mě tento styl práce před kamerou nepřekvapil – tak doufejme, že přijdou další.
Zahrála jste si vedlejší roli ve filmu Zámek v Čechách – vzpomínáte?
To byl velice krásný film. Je mi velice líto, že mnozí z těch tvůrců už nejsou mezi námi. A dál je mi líto, že mnozí z kolegů, se kterými jsem měla možnost se tam setkat, se s nimi znovu nesetkám.
Role kuchařky ve Snowboarďácích?
Cestování do zasněžených hor, byť jsem vyrůstala v Jeseníkách, bylo pro mě dost traumatické. Nic méně těšila jsem se právě na setkání s úplně novými, neokoukanými tvářemi. A krásným paradoxem je, že po letech jsem se Karlem Janákem, tedy režisérem, setkala v divadle. Pro divadlo napsal hru Stvoření světa bez cenzury. Rovněž to režíroval. Mě obsadil v této inscenaci do role padlého anděla.
Jaké je Vaše současné angažmá – kde Vás můžeme vidět ?
Jsem od 1. ledna 1994 na volné noze, což je poměrně dlouhá doba. Za tu dobu jsem se setkala s mnoha divadelními společnostmi, v některých jsem zůstala déle, v některých kratší dobu.
V současné době mám na repertoáru deset divadelních her. Už skoro deset let hraju v Divadle Na Jezerce v inscenaci Paní plukovníková s paní Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Je to neuvěřitelná zkušenost a nádherné divadelní setkávání. Ve stejném divadle ještě alternuji s manželkou Jana Hrušínského Miluší Šplechtovou. Dále hraji v Divadle Radka Brzobohatého v komedii pro pět žen. Je to příběh o starých prostitutkách. Přijďte se podívat.
Ve společnosti Karla Soukupa hraju monology čtyř žen, které spolupracovali s Emou Destinovou. Další představení je Tajný chléb, který hrajeme v Balbínově poetické hospůdce. Je to zasazené do roku 1946.
Jedno z posledních představení mě napadá monodrama, které se jmenuje Přestupní stanice. Napsal to jistý Jiří Koukal, který žije ve Znojmě. Nazkoušela jsem to asi před dvěma lety. Hraje se to třeba jen jednou za půl roku. Jezdím samozřejmě na besedy, dokonce i politický pořady. Mám také poetický pořad, kde recituji básně Jana Skácela a Oldřicha Koláčka.
Věřím, že to krásné a lepší mě určitě ještě čeká.
Jan Macháček, Ondřej Spýťa Syrový
