Vlastimil Venclík: Minulost nezměníte. Dobrými skutky můžete změnit aspoň sebe.

Rozhovor s českým režisérem, scénáristou a dramatikem Vlastimilem Venclíkem

Jak a kdy jste se dostal k filmové a literární tvorbě?

K soustavné literární tvorbě jsem se dostal na FAMU. V roce 1966 jsem udělal zkoušky na režii hraného filmu. Má představa byla, že se budu učit filmařskému řemeslu a scénáře pro moje školní filmy mi dodají spolužáci z katedry scenáristiky. Ale brzy jsem zjistil, že si vystačím s vlastními nápady i scénáři. Od druhého ročníku už jsem měl vizi autorského filmu, který v zlatých šedesátých letech reprezentovala Česká nová vlna. Dodnes nepřekonaná a dnes již legendární. Taková byla šedesátá léta minulého století nejen ve filmu. Myslím, že z historického pohledu to bylo nejlepší období české kultury a vyvrcholilo rojem 1968. Klíčovým obdobím nejen pro moji generaci. Všechno včetně moji profesní perspektivy bylo slibné a nadějné.

Srpnová invaze “spřátelených armád” pohřbila všechny naděje. Natočil jsem ještě v třetím ročníku Nezvaného hosta. Film byl zabaven na udání a zůstal 21 let v trezoru Ministerstva vnitra. Bdělí soudruzi rozmetali katedru režie a mě před dokončením studia vyhodili ze školy. Film tím pro mě skončil.

A protože jsem psal dobré dialogy /dle míněných jiných/, začal jsem psát divadelní hry, různá libreta, scénáře. Než utichla bouře i pod cizím jménem. Pracoval jsem pět let ve zdravotnictví. Bizarní existence v bizarní době. Z dnešního pohledu nepochopitelná.

Jedním z Vašich prvních projektů byl již zmíněný studentský film Nezvaný host, díky kterému jste měl dlouhá léta distanc.  

To byl film z třetího ročníků, tzv. ateliérové cvičení. Nemohu na něj nikdy zapomenout. Byl to film, který určil můj osud. Do té doby jsem byl velmi ambiciózní a moje studium bylo zárukou světlých zítřků, protože jsme byli velmi zajímavý ročník. Mezi nimi byli například – Agnieszka Hollandová, dnes světová režisérka či Jiří Svoboda, také dnes známý režisér a pozdější předseda komunistů. Spolužáci z bývalé Jugoslávie, kteří později vytvořili jakousi novou vlnu u nich.

Já jsem to odnesl nejvíce, takové provinění muselo být potrestáno. Až do sametové revoluce jsem se v této oblasti pochopitelně neprosadil. Náhradní činností bylo divadlo, občas jsem i hrál.  Ale především jsem psal.

Nezvaný host byl velký malér a kaňka na mém kádrovém profilu, jak se za komunistů říkalo. Teď však po více než dvaceti letech kapitalismu jsem na tom podobně. Jsem takový solitér, ať je režim jakýkoliv. Pokud chcete dělat něco, co má smysl, co reflektuje společenské a etické problémy, máte smůlu. Komerce všechno válcuje podobně jako kdysi ideologie. Mám na to takovou metaforu. Za komunistů byly dveře zavřené. Teď jsou otevřené, ale nikdo vás nevítá. To je taky jeden z důvodů, proč s Janem Kačerem děláme čtené divadlo s autorskými texty.

Po revoluci jste natočil dokumentární cyklus Zprávy o stavu společnosti.

To jsem dělal rád. Byl to cyklus osmi dokumentárních filmů. na další náměty již nedošlo. Impulzem byl film Zpráva o životě a smrti mého syna, za který jsem měl velký ohlas. Přišlo mi hodně dopisů a v nich byl vlastně materiál na film Zpráva o strachu a násilí. Deset konkrétních kauz, které se týkaly vesměs mladých lidí, kteří se stejně jako můj syn střetli s násilím. Vesměs s tragickými konci. Zajímavé je, že si osud vybíral ty nejzajímavější jedince. Hovořil jsem s pozůstalými, svědky těch tragických událostí. To mě přivedlo na myšlenku celého cyklu, který byl zaměřen na společenské problémy. Vznikly filmy: Zpráva o rasismu a diskriminaci, Zpráva o stáří a osamělosti, Zpráva o zdraví a nemocech, Zpráva o volbách a voličích, Zpráva o poselství Josefa Vavrouška a Zpráva o dvou osudech. Potom Česká televize celý cyklus stopla a tak jsem šel do penze.

Také jste byl spoluzakladatelem mediální společnosti CET21. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to jako na výhru v loterii, protože mi to umožnilo klidné stáří. Jsem rád, že v tomto věku nemám existenční problémy, což je vzácné. Klidné stáří dnes nemá každý. Za to jsem osudu velmi vděčný. Teď se navíc stala taková zvláštní věc, že mám nadanou vnučku na balet a její “baletění” mě přijde velmi draho. K tomu ty peníze jsou určitě dobrý.

Také vedete “Venclíkovo kino” a autorské čtení – “Divadlo u stolu” v Malostranské besedě. Jak jste se k tomu dostal? 

Původně jsem chtěl zachránit jednoho soukromníka v Mánesově ulici, který tam měl kavárnu spojenou s antikvariátem. Investoval do toho vlastní peníze, ale zbohatlíci nevěděli, co by si řekli za nájem a během několika měsíců mu to radikálně zvýšili. Abych mu alespoň trochu pomohl, tak jsem tam zorganizoval 2 projekce, ale bohužel to nepomohlo. Kavárna stejně zkrachovala, ale lidé se na mne obraceli, že by chtěli pokračování “mých kulturních večerů”. Dostal jsem typ na Malostranskou besedu a tam se to odehrává již čtvrtým rokem. Divadlo u stolu je taková alternativa klasického divadla, kde čteme moje autorské texty či texty Jana Kačera nebo občas i českých a světových velikánů. V našem, dá se říci, “souboru” je Táňa Fischerová, Nina Divíšková, Jan Vlasák, Ladislav Frej, Miriam Chytilová, Simona Prasková, Zdeněk Dušek, Vladimír Kudla, Radek Hoppe a mnoho dalších skvělých umělců.

Jaké jsou Vaše další aktivity?

Dost jsem je musel zredukovat (smích), ale velmi ušlechtilým projektem je Život 90, kde jsem předseda představenstva. Je to organizace pro seniory, která se snaží vhodným způsobem vyplňovat jejich volný čas. Všechny své aktivity nyní ale dělám zdarma, včetně autorského čtení v Malostranské besedě.

venclík

Ondřej Spýťa Syrový

 

Komentáře