Výtvarnice Zuzana Křováková: Obraz vnímám jako talisman radosti.
Zuzana Křováková patří mezi nejznámější české výtvarnice. Svým nenapodobitelným uměním se dostaly její díla až na půdu Senátu Parlamentu ČR či do Art Fair v Cannes. Své malby označuje za barevný tanec na plátnech osudu a pracuje s energiemi všeho druhu.
Jak a kdy jste se dostala k výtvarnému umění?
Barevnost světa a života mě přitahuje od dětství. Cestu k barvám a malování mi jako první ukázal můj strýček – malíř. Vzpomínám si na jeden významný dárek od něj. Když jsem chodila do školky, dostala jsem od strýčka k narozeninovému dortu ještě obrovskou sadu nádherných barevných pastelů. Bavilo mě tenkrát se na paletu barev i jen dívat. Tehdy začalo mé barevné dobrodružství. Probudila se ve mně láska k barvám a výtvarnému projevu. Strýček byl prvním impulzem k tomu, že ve mně vznikla potřeba a chuť sdílet své prožitky a své nitro s okolím pomocí barevného vyjádření. V dospívání mě také velmi inspiroval můj tatínek. Měl hlavu plnou snů a naučil mě vidět a pozorovat reálné i snové světy. Jako vynálezce a vědec neustále bádal ve světě fyziky, chemie a přírodních zákonů. Díky němu se do mého života dostala touha a chuť objevovat, zkoumat, experimentovat, kombinovat a hlavně nadšení pro věc, byť v trochu jiné oblasti.
Máte nějaký vzor?
Mým vzorem je Bůh! (smích) Když se podíváme, jak nádherný svět stvořil, musel být geniální, a to nejen jako umělec! Malbu jsem ale nestudovala na žádné akademii, tudíž moje tvorba není nijak ovlivněna úhlem pohledu vyučujících profesorů, což mi umožňuje tvořit čistě, autenticky a jen a jen ze sebe.
Na co se zaměřujete?
Miluji barvy, jejich prolínání a vzájemné splývání. Baví mě ten barevný tanec na plátnech osudu. Je to jako vůně, cítíte ji, přesto ji lze jen velmi těžko popsat, uchopit. Má tvorba je založena na chuti podělit se s okolním světem o můj vnitřní rozměr. Současná konzumní společnost je zaměřená především na materiální rovinu života, což ve mně vyvolává nutkaní podělit se s veřejností o niterné vnímání okolního světa. Každý z nás má svůj bohatý vnitřní svět, mnohým do teď ne zcela známý. A já ten svůj sdílím s lidmi pomocí obrazů, které maluji. Prostřednictvím své tvorby pomáhám poznat nepoznané a probouzím touhu, která vede člověka k hlubšímu zkoumání sama sebe prostřednictvím alchymie krásy, radosti, jemnosti, něhy. Obrazy vznikají, aby probouzely hluboké vnitřní pocity, které nás vrátí k původnímu zdroji, ke štěstí, k radosti. Krása a láska poráží smutek a strach v člověku. Maluji, aby se ve světě kolem nás utlumily odstíny šedi. Co je krásné, má jemnou energii a vrací jemnost do dnešního tvrdého světa. Bez jemnosti lze totiž jen velmi těžko prožívat šťastný a radostný život. Můj obraz je jako talisman, který propojuje s radostí a přináší do života barvy jako protiklad k černobílému vidění světa, které rozděluje vnímání na černé a bílé, tj. dobré a špatné.
Co Vás inspiruje?
Mojí největší inspirací je život sám. Při své práci se nechávám inspirovat krásami nejrůznějších světů včetně těch snových nebo běžným okem neviditelných. Inspiraci pro svoji tvorbu čerpám jak ze světa vnějšího, díky cestování a setkávání se s lidmi, věcmi, událostmi, tak ze svého vnitřního světa, ze svého nitra, ze světa fantazie a říše paní Múzy. Miluji, když barvy ke mně promlouvají. Miluji ty chvíle, kdy se přihlásí ke slovu paní Múza a čas jakoby se zastavil. Společně pak vedeme náš magicky barevný dialog, jehož obsahy ztvárňuji ve svých obrazech. Díky nim se pak mohu s vnějším světem podělit o svůj vnitřní rozměr a sdílet své prožitky radosti, krásy, lásky. Naše tajné hovory a příběhy paní Múzy se propojují s mými a pak mě doslova unáší k barvám a výtvarným nástrojům, které uchopím a maluji – píši barevné příběhy o pocitech, zážitcích, situacích, emocích, místech, lidech, setkáváních. O tom hlubokém a pravém, co cítím ve svém nitru. Když barvy prostřednictvím paní Múzy začnou vyprávět své příběhy, stojí za to zastavit se, naslouchat a začít tvořit.
Teď se mi vybavuje v mé mysli vzpomínka na slova mého učitele, který mi řekl: „Dělej to, co umíš jenom Ty a bude to mít smysl ještě pro mnoho budoucích generací…nech světu vzpomínku na Tvé vidění světa. Tvým životním hexagramem je RADOST, tedy Tvým krásným úkolem je šířit radost do tohoto světa.“ A tak to dělám, protože mě to baví a radost to přináší nejen mně, ale i mému okolí. Je to vlastně všechno tak jednoduché. Záleží jen na nás, jak na svět hledíme a tak, jak se na něj díváme, stejně tak ho i vidíme a já ho tak maluji. Prostřednictvím mých obrazů sdílím radosti a krásy svého světa s ostatními. Maluji svět v radosti – tak, jak ho vidím, vnímám a cítím já.
Je výtvarnictví Vaše původní profese?
Nikoliv. Po absolvování Gymnázia v Přípotoční ulici v Praze jsem se rozhodla získat zkušenosti v praxi. Mám za sebou 16ti letou manažerskou kariéru, v níž jsem měla možnost získat dovednosti v čistě praktických oborech dnešní doby, které se mi pro mou současnou práci velmi hodí.
Minulý rok jste měla úspěšnou vernisáž na půdě Senátu PČR. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Výstava v Senátu PČR byla jen jednou z mnoha výstav, které jsem v loňském roce realizovala. Z těch ostatních bych ráda připomněla výstavu například ve Florencii, Berlíně, letní Bienalle della Versilia v Toskánsku a nemohu vynechat ani účast na Art Fair v Cannes. Také ráda vzpomínám na svou výstavu v roce 2014, která uskutečnila v Paláci Žofín v Praze.
Také působíte jako terapeutka…
Tak jako moje obrazy otevírají v lidech cestu k radosti, čistému dětskému vnímání, tak moje terapie otevírají lidem cestu k jejich autentickému životu, čistým energetickým zdrojům, kreativitě, návratu k dětskému vnímání radosti, bezstarostnému prožívání, zkrátka k té původní čisté, radostné, vitální energii. Pomáhám lidem dostat se znovu ke zdroji jejich vrozené, čisté energii a objevit originální životní cestu. Mé terapie pomáhají klientům dostat se blíže k sobě – do doby, kdy dítě ještě není zatížené cizími vzorci chování, těžkostmi života, resp. dostat se za ně, k čistému zdroji světla, které může být momentálně více či méně překryto něčím, co je momentálně prožíváno jako něco nepříjemného, těžkého. Ale i když je obloha zatažená, slunce stejně stále svítí, jen my je přes mraky nevidíme. Mé terapie pomáhají lidem rozehnat mraky na obloze našeho života a umožňují našemu „slunci“ zase naplno zářit. Jednoduše řečeno, má terapeutická praxe ladí naše vnitřní počasí ze stavu zataženo do fáze polojasno – jasno. Pomáhá překonat momentální těžkosti a s větší lehkostí zvládnout lekce a úkoly, které nám náš život přináší.
Jak hodnotíte vývoj české výtvarné scény?
Umění má být podle mého názoru především krásné. Pohled na umělecké dílo, které si člověk umístí ve svém prostředí, by měl člověka povznést, pohladit po duši, přivést k radosti, k zamyšlení, dodat energii a chuť do života. Když však vidím některá díla současné výtvarné scény, občas mám pocit, že mnoho současných výtvarných děl mapuje především traumata autora nebo současné společnosti nebo jen chtějí samoúčelně šokovat, paralyzovat. Krásno se pomalu vytrácí a naopak se adorují pocity smutku, bolesti, deprese, šoku, ale těch máme všichni i tak dost. Osobně bych si přála, aby člověk při pohledu na mé dílo měl chuť třeba radostně tančit a ne zvracet.
Máte nějakou vizi, co byste ještě chtěla realizovat?
Vizí a nápadů mám mnoho, času bohužel podstatně méně. Takže především bych velmi ráda pokračovala v realizaci dalších autorských výstav v České republice i v zahraničí. Ráda bych také pokračovala v pořádání dalších mezinárodních výstav – projektu ARISTA ART, který jsme vytvořili společně s kolegou uměleckým fotografem a vizuálním umělcem MgA. Jiřím Machtem. Projekt ARISTA ART v loňském roce na mezinárodní výstavě s názvem PRAGUE ART COCKTAIL v Praze v Galerii U Zlatého Kohouta představil české veřejnosti díla 22 autorů z 10ti zemí světa. Do budoucna bych si také přála proměnit některé motivy ze svých pláten v barevnou módní kolekci, protože často slýchávám od mých sběratelů, přátel, známých – především žen, že by rády nosily mé obrazy na sobě v podobě oblečení.
Ondřej Spýťa Syrový
