Zasáhla prvorepublikové umění i politiku: Míla Pačová – Krčmářová

První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) jí občas oslovoval: „holčičko“, manželé Edvard a Hana Benešovi patřili k jejím nejbližším přátelům, stejně tak, jako třeba herečka pražského vinohradského divadla Růžena Šlemrová. Vystudovala malbu a výtvarné umění, ale nakonec zazářila především jako herečka. Taková byla Míla Pačová-Krčmářová (1887 – 1957), žena, která představuje nejen v dějinách divadla, ale rovněž i v dějinách výtvarného umění významnou a vlastně zcela solitérní uměleckou osobnost. Složitost jejího působení určovaly nejen dva, v praxi po celý život vykonávané obory, (tj. herectví a malířství), ale rovněž i sňatek s významným českým profesorem práva na pražské Univerzitě Karlově, dvojnásobným ministrem školství a národní osvěty (kultury) – profesorem Janem Krčmářem (1877 – 1950).

Míla Pačová (vl. jm. Jaromíra Patschová) se narodila 11. 4. 1887 na pražském Smíchově, jako dcera Františky Pačové a známého pražského stavebního inženýra – milovníka českého baroka a sběratele starožitných hodin – Gustava Patsche (Pače), s jehož technickým vedením je spjata mj. například oprava pražské Maiselovy synagogy na Starém Městě či výstavba domů na Smíchově (včetně tzv. Národního domu na Smíchově). O tom, že byl Mílin otec velmi schopný, vypovídá i to, že jeho služeb využíval pro své realizace například i Václav Havel st. Lze tak říci, že, jak ona, tak i její bratr „Harry“ Pač, se narodili do finančně poměrně solidně zabezpečené rodiny a domácnosti.

A jak to tak bývá, stalo se i zde, že alespoň jeden z potomků sdílel otcovo nadání. Tím potomkem byla dcera Míla, která sdílela již od raného mládí nejen otcův výtvarný talent a prostorové vidění, ale i (na dívku nezvyklé) intelektuální nadání a razantní úvahy. Svému deníčku z dětství sice opakovaně svěřovala, že jejím největším snem je ve skutečnosti, stát se herečkou, ale hrdý otec tehdy rozhodl na základě jejích schopností jinak. Vznikla představa o Mílině dráze coby budoucí malířky, přestože na konci devatenáctého století byla ženám malba jako profese stále ještě tak říkajíc zapovězena. Otec Míly však dobré jméno dcery riskoval, protože si byl jist úspěchem. Míla Pačová proto již coby mladá dívka nastoupila na pět let studia malířství a výtvarného umění u Ferdinanda Engelmüllera, žáka proslulého krajináře Julia Edvarda Mařáka, kde studovala jako skoro jediná dívka. Za svými chlapeckými kolegy ovšem rozhodně nezaostávala. Talent byl nesporný, přesto její srdce, které tíhlo stejnou měrou k herectví, plálo žalem. Sama na toto období ostatně vzpomínala i ve svém deníku, když psala, že „cesta dvakrát denně kolem Národního divadla, právě do ateliéru F. Engelmüllera, byla strašlivá.“ Jenže řešení bylo složité. Otec Gustav Pač, nechtěl o herectví či divadle v souvislosti s dcerou, (na které si tak trochu kompenzoval vše to, co nenalezl u syna), ani slyšet. Jenže stejně, jako otec, byla umanutá i Míla, která se rozhodla herectví přece jen zkusit a začala s utajeným souhlasem maminky Františky studovat a hrát tajně… Výsledky ovšem byly zpočátku ze strany veřejnosti vůči ní rozporuplné, a tak ji mezi sebe vítali pořád ještě více spíše výtvarní umělci, nežli herci.

V sedmnácti letech se seznámila s velikánem moderního sochařství, pozdějším profesorem na AVU v Praze Janem Štursou (1880 – 1925), jehož se stala múzou i skutečnou přítelkyní (kamarádkou), ženou, s níž jedinou si rozuměl lidsky, ale i intelektuálně na poli umění. Díky svému výstředně působícímu zjevu se mu proto logicky stala i předlohou pro několik soch. Nejvýznamnější je bronzová busta Míly Pačové, kterou sama umělkyně věnovala ve čtyřicátých letech Národní galerii v Praze a nejvýraznější je pomník Hany Kvapilové v Kinského zahradě v Praze, který Štursa tvořil právě podle obličeje Míly Pačové, neboť Kvapilová tou dobou již roky nežila. I tak přátelství Štursy a Pačové nikdy nepřerostlo do milostného vztahu (Míla Pačová si to nepřála), zato trvalo až do jeho tragické smrti roku 1925, kdy i sám Štursa přiznal, že na světě měl skutečně rád jen dvě ženy: Svou matku a Mílu Pačovou… Mezitím stačila mladá Míla Pačová absolvovat i studia na moderní Académii de la Grande Chaumière v Paříži, jejímž hlavním cílem bylo bourat zvyky akademismu. Mezi pedagogy, kteří ji vyučovali, patřil např. významný sochař a malíř Antoine Bourdell a není rozhodně bez zajímavosti, že zde s Pačovou dokonce studoval i světově proslulý český sochař Otto Guttfreund. Přestože Míla Pačová milovala malbu, a měla na dráhu malířky dobře „našlápnuto“, divadlu odolat nedokázala, a to ani, když vyšlo najevo, že se ve volném čase divadlu věnuje a u otce měla zle. Její otec se totiž obával, že by mohla u divadla o svůj výtvarný talent přijít, a tak se jí od něj snažil všemožně odradit. I tak Míla Pačová svá studia u herců Marie Hübnerové a Karla Želenského dokončila. Na názoru otce jí však záleželo. Proto jemu i sama sobě složila slib, že v životě zastane oba obory. Herecká dráha ovšem nebyla pro mladou umělkyni, která byla výstřední nejen vzhledem, stylem života, ale i tím, co vystudovala – malbu, jednoduchá. „Malé české poměry“ nedokázaly její talent „pobrat“ a umělkyni tak namísto přijetí stále jen všude odmítali, z čehož vznikal bludný kruh. Nedokázala jí pomoci ani legenda Marie Hübnerová, která její talent cenila vysoko. Z Míly Pačové se tak stala na dvacet let ve společnosti nezařazená umělkyně… Pocit prázdnoty ji tížil často a navíc tou dobou zemřel i její vážně nemocný otec. Boj „o lepší zítřky“ však nevzdala a neprohrála. Jako první si jí začal všímat film. V roce 1913 získala malou roli v němém snímku: Pan profesor, nepřítel žen, roku 1918 se mihla ve snímku Čaroděj a větší roli získala s rokem 1919 ve filmu Rabbi Lőw. Velký a zasloužený herecký úspěch se ale nakonec přece jen dostavil, když byla po mnoha svízelích přijata v roce 1921 na pevno za členku Divadla na Vinohradech. Teprve zde zjistilo mnoho lidí náhle, o co naše divadelní scéna přicházela, když umělkyni odmítala. Na Vinohradech se z Míly, která diváky strhla darem ztvárnit smyslné dívky, sexy kurtizány a vášnivé dámy, stala velmi rychle významná umělkyně, která však dosavadní životní styl za kariérní postup nikdy nevyměnila. Vysloveně zazářila v roli Anči v Langerově Periferii, kterou roku 1925 režíroval na Vinohradech Jaroslav Kvapil, s nímž byla i mimo divadlo ve velice kamarádském vztahu. Svobodnou výstřední umělkyní bez závazků setrvala až do svých jednačtyřiceti let, kdy se naplnil její další, neméně pozoruhodný osud. Do vášnivé herečky, malířky a také sběratelky výtvarného umění se, na impuls společné známé – herečky Růženy Šlemrové, zamiloval, tehdy již exministr a následně budoucí ministr školství a národní osvěty, milovník výtvarného umění a divadla prof. JUDr. Jan Krčmář (1877 – 1950). O faktu, že jejich manželství bylo osudové, nelze pochybovat, neboť šlo o dvě mimořádně podobné povahy, ač z venčí by tak usoudil jen málokdo. Významný politik a přední profesor pražské Právnické fakulty UK i zapřisáhlý starý mládenec, který nikdy netoužil po zakládání rodiny, stejně jako Míla Pačová, nalezl v inteligentní umělkyni mimořádné zalíbení. Rok po oficiálním seznámení následoval nejen sňatek, ale současně bohužel i nepříjemná senzace, která zasáhla takřka celou ČSR. Veřejnost totiž tehdy nedokázala pochopit, jak si mohl tolik distingovaný gentleman a ve vědě vysoce postavený muž, mezi jehož přátele patřil například prof. dr. Edvard Beneš, vzít za manželku tak výstřední a „divnou“ herečku, na níž si mnozí tak říkajíc ukazovali prstem a nazývali jí od pochybné umělkyně, přes starou pannu až po označení, která snad ani není vhodná zde dále uvádět. Prostřednictvím sňatku však nastal kuriózní moment, kdy paní Mílu společnost brát již vážně musela. Spolu se svým manželem, který působil po několik let jako člen i předseda Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, začala naplno podporovat výtvarné umění. Výčet činů, které pro umění profesor Krčmář spolu se svou ženou Mílou vykonal, byl nemalý a další velký moment přišel v den, kdy byl roku 1934 znovu zvolen ministrem školství a národní osvěty (kultury). Úředně se tak z paní Míly stalo cosi, jako „první dáma československého umění“. A ani tehdy veřejnost neváhala a dávala své pohoršení znát… Soudila a ukazovala, ale přitom Mílu Pačovou vůbec neznala. O Míle Pačové tak začaly vznikat „zaručené“ zákulisní informace, že se prý chová vůči svým kolegům v divadle nikoliv jako herečka, ale jako manželka pana ministra, že je povýšená a nepříjemná, ač to byla mnohdy ona, která měla mezi svými kolegyněmi do chování „primadony“ nejdále. Zkrátka zapracovala umělecká řevnivost. Přesto právě během této doby získala a ztvárnila krásné role, mezi které patřila i úloha Chrobačky ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu a roku 1935 dokonce zachránila před požárem pražské Stavovské divadlo. Stalo se tak v okamžiku, když při představení Rozkošná příhoda došlo na jevišti k požáru. Tehdy si umělkyně dle vzpomínek pamětníků vůbec neuvědomovala, kdo je, a oheň šla hasit úplně sama, zatímco ostatní prchali či sháněli pomoc… Lehce se zde potom nabízí otázka, kolik „prospěchářských dam“, ke kterým byla Pačová stále nenápadně přiřazována, by se takto odvážně vrhlo do nebezpečí, jen proto, aby zachránilo kulisy či divadlo. V dobách jejího působení v roli manželky ministra ji řada občanů potkávala například při cestě v tramvaji. Na humorné příhody s Mílou Pačovou, zajímavou tmavovláskou s vytříbeným vkusem pro nápadnější líčení a módu, v tramvaji, měla skvělé vzpomínky například herečka Zita Kabátová, která se s ní právě takhle kdysi setkala…

Na půdě Národního divadla se stala Míla Pačová (bylo jí 47 let) konkurencí mnoha herečkám, přičemž nejelegantnější a nejvážnější konkurencí byla zřejmě Zdeňce Baldové, se kterou mnohé role alternovala (viz paní Dulská v Morálce paní Dulské), ale hrála je jinak. Drsněji a ženštěji… I jako stárnoucí žena měla totiž pořád svůj svébytný sex-appeal, díky kterému se od mládí stávala buďto terčem ryzího obdivu anebo naopak veliké kritiky. To ostatně ve svých pamětech potvrdila i její mladší kolegyně Olga Scheinpflugová, která přiznala, že se s ní příliš „nemusela“… K usmíření obou dam došlo pak krátce před smrtí Míly Pačové, která si Olgu sama pozvala, neboť si přála, aby se jejich nikdy nepojmenované nesympatie jednou pro vždy vyřešily. A… I podle Olgy Scheinpflugové se prý vyřešily.

Mimo divadelní jeviště se Míla Pačová věnovala nejvíce malířské tvorbě. Jen v Třemošnici nad Lichnicí, kde měli Krčmářovi venkovní vilku, vytvořila v místní krajině, (kde malovali jen nejskvělejší krajináři – Chittussi, Slavíček, Kaván…), řadu pláten. Zaměřením byla krajinářka, ovšem, její divadelní „ego“ jí samozřejmě nedovolovalo opomenout figurální malbu, ve které se zamilovala do stylu karikatury. A nejraději malovala sama sebe. Její autoportrét: Míla Pačová jako malířka, v kravatě, pánském plášti, s paletou barev a kulatými brýlemi se objevil svého času i na pohlednicích… A jak za paní Mílou, tak i za profesorem Krčmářem, do vily navíc pravidelně jezdila celá řada osobností. Třeba i syn T. G. Masaryka – Jan, přičemž bylo mnohdy až zajímavé, jaká skladba hostů se pravidelně scházela, neboť je utvářeli takřka výhradně herci, výtvarníci a politici. Mezi dalšími hosty Krčmářových se občas objevil i slavný spisovatel Karel Čapek.

Do roku 1950, kdy profesor Krčmář zemřel, zažívala Míla Pačová umělecký a především společenský zenit, neboť nebylo prakticky jediné známé „VIP“ osobnosti, kterou by alespoň letmo nezahlédla či ji osobně nepoznala a velkou slabost měl pro ni i prezident Masaryk, který byl prý zpočátku mezi politiky jediným, jenž manželství Janu Krčmářovi s Mílou Pačovou chválil a nikoliv kritizoval. Svou divadelní kariéru umělkyně završila brilantním ztvárněním postavy paní Dulské a vidět ji mohlo tehdejší publikum třeba v úloze elegantní Lady Markbyové v Ideálním manželovi, kde zářila například spolu s mladší kolegyní a nepřímou žačkou – Blankou Waleskou.

V přelomových letech ztvárnila na ND další zajímavé role, kam patřila například Akulina Ivanovna z Měšťáků či záporná, ale svým způsobem šarmantní Frosina z Lakomce. Poslední divadelní rolí byla pro ni Strouhalka v Mrštíkových Maryše, kterou ovšem již nedohrála, neboť už trpěla velmi vážnými zdravotními potížemi. Psal se rok 1956.

Její tvář i nevšední – osobitou krásu nám dodnes zachoval alespoň film, ač v něm neúčinkovala na rozdíl od řady svých kolegyň, příliš často. Mezi nejvýznamnější filmové postavy Míly Pačové patřila například paní domácí Filoména Houbičková v komedii U pěti veverek z roku 1944 či zlá podvodnice Seidlová z dramatu Dvojí život z roku 1939, Paní purkmistrová v historickém dramatu Jan Žižka z roku 1955, nebo lehce emancipovaná baronka Gizela v dramatu Jarní píseň (1944).

Míla Pačová byla inteligentní, krásná a velice hrdá umělkyně, která i po smrti manžela věnovala zbytek života umění. Do posledních dní hrála, a když velmi nemocná, zatížená rodovou nemocí, zděděnou po matce, dne 20. 3. 1957 zemřela, paradoxně stránky novin tato událost nezaplnila a ani veřejnost necítila již potřebu cokoliv komentovat… Celý život prožila v extrémech, zato smrt přišla v poklidu a spolu s ní zanikl i její odkaz. Její sbírky i malířská tvorba se rozptýlila a na umělkyni časem jako kdyby se zapomnělo, stejně, jako na jejího manžela. Jedno je však jisté. Kdyby se býval mohl otec Míly Pačové dožít doby jejích největších životních úspěchů, jistě by jí divadlo a herectví už nikdy nerozmlouval. Určitě by byl hrdý, co všechno jeho nadaná dcera v životě dokázala…

PhDr. Michaela Košťálová

Komentáře