ŽENA SE STALA ŠTVANOU ZVĚŘÍ
Znásilnění, i pouhý pokus o něj, v nás zanechá nepředstavitelnou bolest. Požádala jsem o vylíčení svých zkušeností krajanku v Anglii, se kterou jsem teď ve spojení. Samozřejmě chce zůstat anonymní. Tady vám předkládám její příběh:
„Já žena jsem štvaná zvěř. Mrazivé ráno. Tma, ze které nárazy silného deště bubnují na sklo vašich oken a vítr, jenž se je snaží zlomit. Takové ráno to bylo pro mne.
Bylo mi jasné, že dnes pěšky do práce nemůžu. Zavolala jsem taxi. Byl to omyl mého života!!! Přivolaný řidič muslimské víry, jak bylo poznat hned po nasednutí do auta, se na mne vrhl. Bez ohledu na moji nechuť se smál… Jeho ruce jako jedovatí hadi se po mne sápaly víc a víc. Chce se mi brečet, když to píšu.
Víte, já tomu autu říkám „ničitel lidských duší“. Pach z úst satyra. Jeho stará tvář zářila ve stínu pouličních lamp. Jeho oči černé a tak moc zlé, jako byste se dívali přímo smrti do tváře. Šílenství. Řvala jsem. Kopala a mlátila rukama jako ve vodě, když se topíte. Dodnes se ptám sama sebe, proč jsem volala taxi? Žádná bouře není tak silná, aby tohle překonala.
Měla jsem ale štěstí. Já jsem jedna z těch, co se prodrala na svobodu a fyzicky se mi nic kromě oděrků a modřin nestalo. Zatímco v mém nitru to změnilo všechno!
Při hlášení na policii mi bylo sděleno, že tyto útoky sílí a že měsíčně mají 280 hlášení za účasti pouze těchto menšin. A že co pro sebe mohu udělat je, nevolat už nikdy taxi! Že tyto případy „nechtěně“ končí pod stolem a když se to tak vezme, tak jeho rodin má nejméně 40 lidí a že si mám dávat pozor!
Tu noc jsem nespala, horečku střídal výkřik beznaděje. Špatný sen až do samotného rána.
Mělo to dohru! Po 2 týdnech v noci po práci mne začalo sledovat auto. Jelo pomalu a můj pes začal intuitivně bláznit. Ani ve snu mne nenapadlo, co bude následovat. Řidič zastavil a začal něco mumlat, Nebylo mu rozumět. Mávala jsem rukama, že se s ním bavit nebudu a rychle jsem přeběhla cestu od něj pryč. Na palouček, kde je tráva a stromy. On rychle auto otočil a vyskočil z něho. Viděla jsem, že tam svítí a nechal otevřené dveře a utíká za mnou! Ještě nikdy jsem tak rychle neběžela! Nebýt mého psa, který mne táhl kupředu, tenhle běh o život bych asi prohrála.
Znamenalo to pro mne další horečnou noc. Opět výkřiky ze spaní. Pot, zimnice a zvracení.
Za další 2 týdny ten samý rituál. Tentokrát jich bylo 5 a chtěli mi ukrást psa. Ach bože, já tak řvala! Tak nahlas jsem řvala, že mě muselo být slyšet až na druhý konec světa.
Když tohle píšu, tak mi stékají slzy po tváři. Prsty sotva trefí klávesnici přede mnou. Já měla tehdy tak moc sevřené pěsti k obraně, že jsem necítila ani to, že se mi nehty zaryly do dlaní. Nechápu to. Tak moc to bolí na duši.
Tu noc jsem s pejskem chodila tak, aby nás nebylo vidět. Modlila jsem se šeptem k bohu, aby mé srdce přestalo bít, protože bilo tak nahlas, že jsem neslyšela nic jiného. A já tolik moc potřebovala slyšet to auto. Hledali nás. Projeli kolem nás 2x. My v křoví schovaní. Já ubrečená a vyděšená. Nikdo nikde, aby pomohl. Aby vás vysvobodil z této noční můry. Z nočního honu na mě.
Je to již asi čtyři měsíce co nežiju. Pouze přežívám. Probdělé noci střídají další. Hlas se chvěje. Ruce se třesou. Kolena nedají sílu. Dokud štváči nezabijí poslední zrnko svobody a bezpečí.
Jsem žena a jsem lovnou zvěří muslimů!!! Dnes už to nejsem já. Dnes jsem Český Lev!!! Český Lev, který bojuje za ŽIVOT a ne za přežívání!!! Změnilo se úplně všechno. Já budu bojovat proti tomuto bezpráví a zločinu celou svou duší!
Mnoho lidí se mne ptá, jestli se nebojím. Šíleně se bojím. Ale už ne o sebe. O děti se bojím. O vaše děti! Jak ony se mají ubránit takovému světu, jaký pro ně chystají? My jsme ti, co mají sílu. My jsme ti, kteří tohle musí změnit! Klec Českého Lva je již otevřena. Ne za nás, ale za naše děti!“
Zpracovala Jana Yngland Hrušková; 5.2.2016
