Zpěvačka a herečka Nikola Ďuricová: Hrát divadlo je obrovská zodpovědnost!

Zpívání se Nikola Ďuricová věnuje odmalička. A tak se není čemu divit, že na soutěžích vyhrávala nejrůznější ceny už od školky. I když pochází ze Slovenska a do Čech přišla až během konzervatoře, mluví česky tak dobře, že u ní slovenštinu slyšíte jen stěží. V současné době září jako Julie v muzikálu Zdeňka Bartáka Romeo a Julie v Divadle Hybernia.

Vzpomenete si, kdy jste začala zpívat?

„Asi hned, když jsem se narodila! (směje se) Ve školce si mě pak všimla paní učitelka, když jsem si hrála s panenkama. Řekla mamince, že bychom s tím měli něco udělat. Přihlásila mě na soutěž a řekla: Tu písničku, kterou si vždycky zpíváš u panenek, tak tu tam zazpíváš. Vyhrála jsem s ní pak první místo v regionální soutěži. V městském kole jsem dostala jen třetí. (směje se) Tak to byl můj začátek.“

Jak to pokračovalo dál?

„Přišla jsem na základku a paní učitelka u mě zpěv také chtěla rozvíjet. Každý rok jsem chodila na soutěže, zpívala jsem lidové, folklórní, a potom i moderní písničky. Každý rok jsem sklízela nějaký úspěch. A to mě dovedlo k tomu, abych se tomu začala věnovat. Kromě toho, že jsem zpívala, mě dávali i na recitační soutěže.“

Jak jste dopadala tam?

„To se mi taky dařilo. Mám doma asi devadesát diplomů z různých soutěží, všechno v rozmezí první až třetí místo. Vždycky se směju, když se na to koukám. Moje dětství byla jedna velká soutěž. Chodila jsem někdy i míň do školy, protože jsem pořád někde soutěžila. Tak to bylo fajn.“

Takže bylo jasné, že se přihlásíte na konzervatoř…

„Říkala jsem si, že by bylo fajn to všechno skloubit. Ještě jsem ráda tančila, ale to už jsem moc nestíhala, bylo toho moc. Chodila jsem i do lidovky na klavír, na zpěv. V osmé třídě jsem začala chodit na tanec rock and rollu a do dramatického kroužku abych se připravila na konzervatoř. Říkala jsem si, že by to byla ta nejlepší možnost, co bych mohla v životě dělat. Byl to můj sen.“

A pak vás na konzervatoř vzali …

„V tomhle období mi to nějak přeplo. Řekla jsem si, zkusím konzervatoř, ale i když se mi to povede, tak půjdu na gymnázium, a až pak na VŠMU a budu pokračovat v herectví. Nikdo nechápal, proč na přijímačky na konzervatoř potom vlastně jdu. Já jsem říkala, že chci vědět, zda na to mám. A pak se budu připravovat na VŠMU. Chtěla jsem mít gymnázium, abych měla širší rozhled. Nebýt hloupá, protože se někdy říká, že herec je blbec. (směje se) A ono se stalo, že mě na tu Státní Konzervatoř v Bratislavě na herectví vzali.“

A vy jste šla na gymnázium?

„Když jsem to všem řekla, že i přes to jdu na gymnázium, začali mě přemlouvat. Že když už jsem se tam dostala, je to moje šance a musím tam jít. Tak jsem na konzervartoř nakonec nastoupila. První týden školy mi volala spolužačka ze základky, která odešla na gympl: Niky, kde jsi? Učitelka, kterou jsem měla mít, se rozčilovala, že tam má být Ďuricová. Stala se chyba, zapsali mě na obě školy. Máma se smála: Tak jestli chceš, ještě můžeš jít na ten gympl! (směje se) Ale já jsem se pak raději vzdálila matice, fyzice a začala jsem s uměním.“

Studovala jste v Bratislavě. Co vás pak vedlo k tomu, že jste se přestěhovala do Prahy?

„Praha mě vždycky lákala. Už když jsem studovala, tak jsem se vždycky sledovala konkurzy do muzikálů. V Praze k tomu bylo mnohem víc příležitostí, než v Bratislavě. Tam toho máme o poznání méně. Pak jsem se v Poděbradech zúčastnila recitační soutěže Dny poezie, kde jsem vyhrála cenu, ale zároveň se taky potkala se svým současným přítelem. Byla jsem právě ve třetím ročníku na bratislavské konzervatoři, když jsme spolu začali chodit. Samozřejmě, že chtěl, abych přestoupila do Prahy.“

A přesvědčil vás?

„Ano. Čtvrtý ročník, jsem ukončila maturitou v Bratislavě a rovnou jsem dělala přestupovky do dalších dvou nástavbových v Praze. Když jsem dodělala absolutorium, rozhodla jsem se, že chci svůj pěvecký talent dál rozvíjet a přihlásila se ještě na populární zpěv. Tam teď studuju druhým rokem, ale jsem už ve čtvrtém ročníku. Dva jsem přeskočila, asi jsem moc talentovaná.“ (směje se)

Také jste vystřídala víc učitelů zpěvu, jaké?

„Třeba Tomáš Trapl, můj profesor interpretace na konzervatoři. Jako volitelný obor jsem si taky dala zpěv a chodila jsem k Petře Kohoutové, člence Sester Havelkových. Ve zpěvu jsem se chtěla zdokonalovat dál, a tak jsem brala hodiny u Mileny Soukupové, Beego Shea chvilku u Míši Noskové a Ivany Marešové. Na populárním zpěvu jsem chodila k Lídě Finkové, teď jsem u Taťány  Rozkovcové. Na Slovensku jsem začínala u Júlii Ostrolúckej, na konzervatoři jsem měla Mikuláše Doboše, Jána Hyžu. Každý z nich má svůj osobitý přístup a způsob práce se zpěvákem, od každého z nich jsem se snažila něco načerpat. Proto mi Milenka Soukupová jednou řekla, že jsem schopná vše nasáknout jako houba.“

V muzikálu Romeo a Julie hrajete hlavní roli Julie. Jak jste se k ní dostala?

„Když jsem viděla vypsaný konkurz na Julii v divadle Hybernia, tak jsem si řekla – jo, to bych si chtěla zahrát, říct si ten slavný monolog „Romeo, Romeo, ach proč jsi jen Romeo“, a nakonec se zabít. Ale na druhou stranu jsem si jako Julie typově vůbec nepřipadala. Poctivě jsem se však na konkurz připravila. Nějaké zázraky jsem ovšem neočekávala. Myslela jsem, že si zazpívám hezkou písničku, která byla už přímo z muzikálu, a půjdu. Vím, jak to tady v muzikálech chodí, hlavní role dostanou vždycky jenom známá jména. Diváci jsou totiž naučení chodit především na ně. Ale ve světě je to jinak, například na Broadwayi v Americe chodí lidi na titul, nikoliv na jména. No a nějak jsem měla štěstí a ono to vyšlo.“

Jaká to je pro vás zkušenost?

„Obrovská a jsem za ni neskutečně vděčná. Můžu stát na velkém jevišti divadla Hybernia s velkou výpravou a s krásnými kostýmy. Ocitnout se na scéně vedle zkušených herců a zpěváků jako jsou Dita Hořínková, Míša Nosková, Lukáš Randák a další. Vedu s nimi dialogy, zpívám duety. Nasávám všechno, co jen jde. Už i samotné zkoušení byla další velká zkušenost. Měla jsem štěstí i na alternace Julie. Ivanka Korolová, která je oproti mně starší a zkušenější, hodně mne inspirovala a neváhala mi kdykoliv poradit. Režisér Roman Štolpa byl také milý, vstřícný a hodně trpělivý na nás všechny. Role jsme rozebírali do hloubky, což u muzikálů není tak časté. A co se týče samotného představení. Ta energie která se na jevišti objevuje, je až neskutečná. Úplně nej je, když jeviště zůstane jenom pro mne, všichni diváci mě sledují, já vydám ze sebe všechno, a ta energie se mi znovu vrátí a nanovo mě úplně nabíjí. Užívám si to. Je to taky ovšem obrovská zodpovědnost. Na Romeovi a Julii to celé stojí. Ti dva musí být dohromady souznějící tahouni. A když se všechno se všemi povede, je to krásné představení plné emocí a lásky. Proto jsem si hned na začátku předsevzala: „Dostala jsi tu roli, tak dokaž sobě a ostatním, že na to máš.“

V Metropolitním divadle u Dany Bartůňkové hrajete v několika představení. Jak vám vyhovuje toto divadlo pro děti?

„Po konzervatoři to pro mě byla další velká škola. Dana Bartůňková s herci hodně pracuje, ať už po herecké či jazykové stránce. Danuška byla jako můj další herecký pedagog a za to jsem moc vděčná. Muzikálové pohádky u ní jsou nabité energií s krásnými pohádkovými kostýmy, dekoracemi i scénou a skvělými písničkami od Radima Linharta. Děti jsou hodně náročný divák, hned vám dají znát, když je něco nebaví. Udržet jejich pozornost je těžké, ale nám se to daří a děti i s rodiči odcházejí s úsměvem na rtech. A když to vidím, o to víc mě to těší.“

Přemýšlela jste i o filmových rolích?

„No, tomu se vůbec nebráním. Klidně, až přijde nějaká nabídka, tak ji určitě zvážím! (směje se). Ale točit filmy bych chtěla, která herečka ostatně ne? (směje se) Ale i když jde o trošku jiný způsob herectví, se kterým nemám až tak moc zkušeností, ráda bych si ho taky vyzkoušela.“ (směje se)

Inspirovala jste se od nějakého herce, máte nějaký vzor?

„Vzor nemám a ani ho nehledám. Beru si inspiraci od různých herců a zpěváků. Přímý vzor jsem nikdy neměla. Nechci se nikomu podobat. Jsem osobnost, která se rozvíjí, vnímá svět kolem sebe a čerpá ze zkušenosti jiných i svých.“

Máte nějaký sen, který byste chtěla splnit?

„Žádnou konkrétní vysněnou roli nemám, ráda bych však dostávala takové herecké příležitosti v nichž bych mohla rozvíjet svůj herecký i pěvecký talent a které by mě posunuly někam dál. Uvidíme, co život přinese.“ (směje se)

Jak hodnotíte vývoj pěvecké scény u nás v porovnání se Slovenskem?

„Necítím se kompetentní tuto věc hodnotit a porovnávat, zdá se mi že se objevuje hodně technicky vybavených zpěváků, ale otázkou je kolik z nich se stane skutečnými pěveckými osobnostmi.“

Ondřej Spýťa Syrový, Monika Brabcová

 

Komentáře