Zpěvačka Dana Chytilová: Šanson je moje srdcová záležitost.
Zpěvačka, hudební pedagožka a výrazná dáma českého šansonu.
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
V dětství, od 4 let. Jsem z muzikální rodiny a u nás se zpívalo odjakživa. Rodiče mě vždy vystrčili na nějakou schůzi a tam jsem to rozjela (smích).
Máte nějaký vzor?
Nevím, jestli se tomu dá říct vzor, který bych se snažila napodobit. Mám a měla jsem pár zpěvaček, které uznávám, a líbí se mi, jak zpívají – např. Whitney Houston, Barbra Streisand, teď se mi hodně líbí Beth Hart. A už v 16 letech mě brala za srdce Hana Hegerová.
U Vás je zajímavé, že jste vystudovala pedagogickou fakultu a dlouho jste působila jako učitelka hudební výchovy. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Jako učitelka jsem působila necelých pět let a byla to pro mě dobrá zkušenost. Bavilo mě to. Učila jsem hudební výchovu na celé škole, od první do osmé třídy a vedla pěvecký sbor. Nicméně časově nešlo skloubit vystupování s kapelou a pedagogická činnost. Celý týden jsem učila a od pátku do neděle koncertovala s kapelou na různých akcích.
Plánujete se někdy k pedagogice vrátit?
Vyloženě to neplánuji, ale dá se říci, že stále v pedagogické oblasti minimálně působím. Dávám soukromé hodiny zpěvu, ale do systému školství se v tuto dobu vracet nechci.
Jaké žánry zpíváte?
Začínala jsem u folku a účastnila se s různými kapelami festivalů Porta. Na střední škole jsem měla se spolužačkami takový kvintet a zpívaly jsme například bratry Traxlery. Pak se to přesunulo k taneční hudbě, což mi bylo nějakých 25 let, ale stejně po celou dobu jsem stále milovala šansony, ke kterým jsem se profesně dostala až teď. Za socialismu to nebylo úplně jednoduché, protože šanson byl pesimistický okrajový žánr. Ale já jsem nechtěla zpívat písničky Heleny Vondráčkové, nic mi to neříkalo, ale šansony Hany Hegerové mě oslovovaly a to byl třeba na soutěžích problém. Přesto jsem s tím prorazila do krajského kola pěvecké soutěže, ale nakonec jsem se ho nezúčastnila, jelikož jsem měla před státnicemi a jako hodná dcera svých rodičů jsem se raději připravovala, abych je zdárně složila. Podařilo se. (smích). Nicméně mám ráda každou hudbu, zpívala jsem i swing s Richardem Adamem, s BigBandem Gustava Broma či orchestrem Václava Kozla. Zkrátka nejsem vyhraněná jen pro jeden styl. V současné době zpívám kromě šansonů i rockovou muziku s olomouckou kapelou No Limit, a to jsou takové věci jako Janis Joplin, Led Zeppelin, Beth Hart atd. Je ale pravda, že šansony jsou mému srdci nejbližší.
Z Vaší tvorby je asi nejznámější hit Bez dechu. Jak k němu došlo?
K této skladbě jsem si napsala text, ale hudba je převzata od německé zpěvačky Helene Fischer. Vnímám to spíše jako další pokus své tvorby. Je to volně přebásněný text původního songu, který jsem natočila podle připraveného scénáře, ale dnes bych to už udělala jinak.
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
Chtěla bych se hlavně prosadit jako šansoniérka, mám svůj šansonový recitál „Pocta Haně Hegerové“, kde zpívám tyto šansony za doprovodu klavíru a písně doplňuji autorskou poezií. Již jsem realizovala několik koncertů nejen v Praze a připravujeme další po celé republice. Šanson je prostě moje srdeční záležitost.
Ondřej Spýťa Syrový
