Zpěvačka Františka Stropnická: Nezaměřuji se na žánry, ale na pocity!
Herečka a zpěvačka Františka Stropnická má vzhledem k rodinné tradici umělecký talent v krvi. Můžeme ji vidět například v inscenacích jako Muž se železnou maskou v Divadle Broadway, Rebecca v Divadle Jiřího Myrona či Dracula v Hudebním divadle Karlín. Věnuje se mimo jiné i sólové dráze a napsala si dva vlastní texty.
Jak a kdy jste se dostala do světa umění? Měla jste to už v krvi?
Vzhledem k textařské profesi mého dědečka Zdeňka Borovce a herecké profesi táty jsem se na různých kulturních akcích ocitala už jako malá. Pamatuju si především na to, že jsem vše tak potichu z povzdálí pozorovala – lidi, jejich chování, vzhled a jak na mě působí. Teď si sama občas všimnu dítěte, které třeba někdo přivede do divadla, jak bedlivě pozoruje prostředí, které mu je neznámé. Mám k tomu dítěti okamžitý respekt. Sama jsem se k divadlu dostala skrze tanec, ke kterému mi dala základy moderní gymnastika a balet. Pak se přidalo herectví a zpěv. I když zpívala jsem snad už na všech rodinných kazetách, které máme natočené.
Máte nějaký vzor?
Pokud mám nějaký vzor, tak je to dědeček. Nepoužila bych to slovo, ale prý se často stavím do opozice, tak se snažím to už někdy vypouštět. Inspiraci potkávám moc ráda, tvoří se mi s ní líp, skoro bych řekla, že je pro mě nezbytná, bohužel se mi v posledních měsících zlobivě někam zatoulala. Samozřejmě jsem se ve skutečnosti zatoulala já. Inspirace se netoulá. Časy se ale snad zase mění..
Můžeme Vás vidět v muzikálu Muž se Železnou maskou, kde ztvárňujte roli Cecílie. Jaká je to pro Vás zkušenost?
Velmi si jí vážím a vděčím za ni především režisérovi Liborovi Vaculíkovi, jelikož je to má první role v Divadle Broadway. Liborovi vděčím vlastně za všechny své sólové příležitosti včetně té poslední činoherní ve Slečně Julii v Divadle na Maninách. Tuším, že je dnes poptávka po zajetých jménech, alespoň shora to tak zní, a jak zřídka mohou režiséři mluvit do obsazení, o to víc si Libora vážím, že se nebojí dát příležitost někomu, v kom vidí nějaký potenciál či něco zajímavého. /I když ze začátku na mě zkoušel, že chce za to tank nebo co.., dostal ho na dortu/ (směje se)
V jakých inscenacích Vás můžeme ještě vidět?
V prosinci derniérujeme představení Catch me if you can v Divadle JK Tyla v Plzni. Dále hraji v krásném mysteriózním představení Rebecca v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Stále se hraje muzikál Dracula v Hudebním divadle Karlín a Kleopatra v Divadle Broadway. A v obnovené letošní premiéře jsem se stala součástí muzikálu Galileo, kterého hrajeme v Hybernii. Stále více si uvědomuju kvalitu starších děl. I proto se teď tolik v těch nových neangažuji.
Objevila jste se i v menších rolích ve filmech. Láká Vás prostředí filmu?
Filmové prostředí mě lákalo hlavně v dětství, ale přišlo mi nereálné se k němu dostat. Když pak přišla nabídka na filmovou pohádku Řachanda, poznala jsem, jaká je to dřina, i když moc hezká. Bylo to náročné především složitými maskami, jelikož nás na každý den 4-6h stříkali latexem, dlouze líčili, lepili nám skřetí ouška a někdy i v 5 ráno dávali barevné čočky na ospalé oči. To pak jdete na toi toiku a přilepíte se k ní i s úroky, jelikož latex nikdy pořádně nezaschne. Před nedávnem jsem točila Specialisty a vyzkoušela si tak roli dvojnásobné vražedkyně. Moc mě to bavilo, a i když jsem měla trochu obavy z reálnosti vraždící scény, fraška to, myslím, nebyla. Byl to sekáček na led. (směje se)
Mimo jiné také zpíváte. Na jaký žánr se nejvíce zaměřujete a píšete si i vlastní skladby?
Nezaměřuji se na žánry, ale na pocity. Pokud ve mně píseň něco vzbuzuje, je mi jedno, co je to za žánr. To ale ještě neznamená, že ji mohu zpívat. Zjistila jsem, že například písně Hany Hegerové, které mám ráda, zpívat zatím nemohu, necítím se v nich příjemně. Jsou to krásné texty o životě, přičemž ten její jsem, ano, ještě vesměs strávila na houbách, ale zpívala jsem už písně dospělých žen a nemyslím, že je to pouze o věku. Jsou lidé, kteří možná sice viděli a slyšeli hodně, ale co z toho, když neporozuměli. Poslouchám ale svůj pocit a Hegerovou si zatím nechám jen k poslechu. Vlastní skladby mám zatím dvě, tedy máme, já psala text a hudbu k jedné složil Jiří Škorpík a k druhé kytarista Pepa Munzberger. Bohužel jsem zatím nenarazila na muzikanty, kteří by měli dostatek času a vůle na tvorbu autorských písní, a byli by zároveň podobně nebo i jinak, ale inspirativně smýšlející. Nedokážu na to moc tlačit, dějou se teď k mé radosti i jiné věci a třeba se jednoho dne najdeme.
Plánujete vydat i vlastní album?
Album vydám hned, jakmile potkám ty lidi! (směje se) Ne, ani to nemůžu říct, zkrátka to teď není na pořadu dne. A kdo ví, zda za 10 let bude zájem o CD. Kéž by byl.
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěla realizovat?
Začínám teď pracovat na jedné nové věci, která by příští rok měla být veřejná lidem. Ocitám se zde v docela jiné pozici než doteď a modlím se, aby se to, zatím ještě miminko, dobatolilo k cíli, protože už teď v přípravách je to pro mě obrovská terapie. A věřím, že nejen mně, může pomoci na cestě k znovu-uzdravení se a možná i k nalezení ledasčeho dalšího v sobě. Děkuju za tu možnost.
Ondřej Spýťa Syrový
