Zpěvačka Iveta Dufková: Zpívání je rvačka s osudem!
První dáma české operety, zpěvačka Iveta Dufková (52), byla hvězdou Hudebního divadla Karlín. Už od konzervatoře hrála jednu hlavní roli za druhou. Před pár lety ale z jeviště zmizela. Přebrala rodinnou firmu a začala se věnovat obchodu. Zpívání ale nepověsila na hřebík. Na jeviště se vrátila v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. A jak jinak, než v hlavních rolích…
Vzpomenete si na svůj první debut na jevišti?
„Nastoupila jsem do Hudebního divadla Karlín, kde jsem dostala první větší roli v operetě Velkovévodkyně z Gerolsteinu. Dneska je to už zapomenutá záležitost. Byly to mé první zkušenosti po konzervatoři. Psal se rok 1984 a můj tehdejší první plat byl asi 1300 korun.“
To muselo být náročné – taková role hned po škole…
„Bylo. Tehdy jsem poprvé stála ve velké roli na jevišti a nevěděla, co s rukama a nohama. Ale měla jsem obrovské štěstí na kolegy. V Karlíně byla výborná parta lidí, herců a zpěváků, kteří mi uměli hrozně moct pomoct. A tak jsem se postupně v praxi učila a vyvíjela jak miminko. To byl můj úplný začátek.“
A první velká role…
„Vlastně nikdy jsem nezpívala žádnou jinou roli, než hlavní. (směje se) Už na konzervatoři jsem dělala první obor, měla jsem lyrický soprán, začínala jsem jako koloraturní. Dnes by se dalo říct, že jsem spíš takový dramatický soprán. Tím, jak stárnete, tak hlas dostává barvu, zkušenosti a vyvíjí se.“
Jaká tedy byla vaše první hlavní role?
„Hana Glawari v operetě Veselá vdova. Úžasná výzva pro takhle mladou holku. Bylo mi tehdy jednadvacet let! To už je role pro velice zkušenou herečku a zpěvačku. Dostala jsem šanci a začala na tom pracovat. I se zkušenějšími kolegy, kteří mi moc pomohli. Operetu tehdy režíroval Evžen Sokolovský, a to byl obrovský ďas! (směje se) Všechny začátky jsou těžké, ale jsou velmi důležité do života.“
Počítala jste, kolik představení jste za svou kariéru odehrála?
„Těch bylo! Stovky. Jednu roli, kterou dostanete, hrajete třeba čtyři roky. A těch rolí byly desítky. Co se představení týká, to bych se nedopočítala. (směje se) Hrála jsem nejen v divadle, ale mám za sebou i řadu koncertů a turné. S karlínským divadlem jsme procestovali svět. Odjeli jsme třeba na dva měsíce a jezdili po Německu, Holandsku nebo Itálii. Dokonce jsme byli i v Izraeli. Tam jsme jeli s Cikánským baronem, já byla bez alternace a měla třináct představení za jedenáct dní, takže i dvojáky. To bylo velice náročné. Ale úžasné v tom smyslu, že jsme měli hotel u moře. A když dýcháte ten vzduch a jód, tak pak už se ani nemusíte rozezpívávat.“
Před pár lety jste byla hostem Všechnopárty Karla Šípa. Jak na to vzpomínáte?
„Na to mám úžasné vzpomínky, protože s Karlem Šípem je spolupráce báječná. Chtěla jsem s ním předem v zákulisí probrat, na co se mě bude ptát a on mi říká: Nebojte se, to bude v pořádku, já jsem si o vás všechno zjistil, všechno vím. Já na to: No tak dobře! A ono je to tak někdy lepší. (směje se) Měl obrovskou pravdu, protože improvizace je v tomto případě to nejlepší. Mám ji ráda, i s lidmi na koncertě. Několikrát se mi to stalo a koncert vždycky dopadl báječně. Lidi mají rádi, že jste jim blíž. Je to krásná atmosféra a ta byla i s panem Šípem. Snažila jsem se mu popsat, jak se zpívá, protože ho to zajímalo. Stoupli jsme si, já mu to vysvětlovala a byla z toho velká legrace.“
Jaká je nyní vaše práce?
„Když jsem skončila v Karlíně s Čardášovou princeznou a další role nepřicházela, tak jsem si řekla, že jsem toho nazpívala už docela dost. Zpívání a tahle branže je krásná věc, ale není to jistota. Řekla jsem si, že zpívání a tahle branže je krásná věc, ale není to jistota. Je to rvačka s osudem, je to boj. A protože moje rodina je obchodního rázu, můj tatínek je obchodník, tak máme svoji vlastní firmu, ve které jsem svým způsobem vyrůstala. A tatínek už dřív řekl: Nebudeš zpívat věčně, komu já to firmu předám! Takže jsem se nad tím rozumně zamyslela a řekla si: Něco na tom bude, asi bych se to měla naučit. Je to pro mě v životě velká jistota a při ní si můžu zpívat a být bezstarostná. Takže jsem se do toho vrhla a začala se věnovat manažerské, obchodní i kancelářský činnosti.“
V jakém oboru?
„Tatínek celý život dělal v gastronomii. Měl velké řeznictví, cukrárny, jídelny. Dnes už činnost nedělá, vše je v pronájmech, ale i tak to je pro mne záležitost, kterou jsem se od něj musela naučit. A to je záležitost, kterou jsem se já musela naučit. Starat se o dům, pronájmy, naučit se celý systém. Jsem tam šestým rokem a zvládám to myslím celkem obstojně. Člověk se učí celý život, a to je dobře.“
A pak už jste se nevrátila ke zpěvu?
„Vrátila. Dostala jsem nádhernou nabídku. Byla jsem neustále v kontaktu s kolegy a po čtyřech letech mé pauzy mě oslovil pan dirigent Miloš Formáček, se kterým jsem spolupracovala v Karlíně. Stal se ředitelem v Ústí nad Labem a nabídl mi roli. Domluvili jsme se a já na tom začala pracovat. Byla to role Giuditty v operetě Franze Lehára a tu jedinou jsem v Karlíně nedělala. Řekla bych, že je to jedna z nejtěžších rolí. Přijala jsem výzvu, dala jsem se na ten boj. Udělali jsme premiéru, bylo to krásný a mělo to úspěch. A moje druhá role, která po ní přišla a za kterou jsem vděčná a hraji ji dodnes, je Tornádou Lou v muzikálu Limonádový Joe. Myslela jsem si, že to bude oddychovka, ale je to náročný.“
Čím?
„Hlavně po taneční stránce je to pěkný nářez. Musím se před tím hodně rozcvičovat, abych tuhle roli zahrála. Je to náročný, protože Tornádo Lou z toho jeviště skoro nesleze.“
Ondřej Spýťa Syrový, Monika Brabcová
