Zpěvačka Jana Svobodová: Nikdy jsem po popularitě netoužila, jen jsem ráda zpívala.
Přinášíme rozhovor o začátcích i současnosti Jany Svobodové, která tvořila společně s manželem Lubošem Svobodou a později i dcerou Janou Mařasovou nedílnou součást semaforské skupiny Miloslava Šimka.
Jaké byly Vaše pěvecké začátky?
Zpívat jsem začala poměrně brzy. Doma jsme zpívali velmi často. Rodiče sice neměli žádné hudební vzdělání, ale zpívali oba moc dobře. V době, když mi bylo asi sedm let, jsem začala chodit do Dětského pěveckého sboru Čs. Rozhlasu pod vedením Dr. Bohumila Kulínského staršího. Byla to krásná doba. Ve sboru jsem působila asi deset let. Dodnes se scházíme a rádi na to vzpomínáme. Po maturitě jsem se přihlásila do Vysokoškolského uměleckého souboru, kde jsem se také seznámila s manželem.
Byl to právě Váš manžel, kdo Vás hudebně směroval?
Určitě, nebýt jeho, nikdy bych nezačala zpívat sólově. Manžel byl na vojně se Slávkem Šimkem, ale po skončení vojny šli každý svou cestou. Po nějaké době se Slávek dozvěděl, že Luboš skládá a zpívá křesťanské songy a tak mu nabídl účinkování ve své skupině v Semaforu. A časem jsem se připojila i já. V roce 1968, kdy jsme v divadle začínali, manželovy písně a jeho projev byly něčím úplně novým, neobvyklým. Publikum bylo nadšené. Moc nás to bavilo. Náš repertoár se velice hodil do vánočních představení, ve kterých jsme měli vždycky několik písní. Slávek říkával, že je to vlastně naše představení.
První desku křesťanských songů vydala náboženská obec v Praze 1 (vydavatel Panton) v r.1968. Byly na nich 4 písně. Jednu z nich nazpívala i Marta Kubišová. Píseň se jmenuje Maří Magdaléna. To se často pletlo, protože Marta Kubišová nazpívala ještě Magdalenu, jejímž autorem je Karel Svoboda. Tu naši ovšem nazpívala tak dokonale, že jsem si ji nikdy nedovolila zařadit do svého repertoáru. Ještě malá zajímavost, na této první desce nás doprovázela kapela Františka Ringo Čecha. František Ringo si mého manžela velice vážil. S ohledem na jeho povolání ho oslovoval „Otče“ a díky tomu mně všichni začali říkat „matko“, a já jsem si tak připadala hned o generaci starší.
Písničky, které manžel skládal, jsem měla moc ráda. Byly mi velmi blízké, a proto se mi i dobře zpívaly. Další štěstí, které nás potkalo bylo to, že jsme byli hlasově opravdu sladěni. A později se k nám připojila i dcera. Ona zpívá dokonale čistě. Naše hlasy spolu opravdu úžasně ladily. Zpívali jsme trojhlasně, doma i v autě, od lidových písní až po populární hudbu. A v divadle jsme toho pak často využívali, když jsme zpívali sbory k písním našich kolegů.
A dcera jezdila po vystoupeních s vámi?
Když byla malá, měli jsme problém s tím, kdo ji bude hlídat. Ale pak se to vyřešilo samo. Slávek Šimek byl u nás na návštěvě a my jsme mu zpívali. Jemu se to líbilo a zeptal se, jestli by Janička nezazpívala i v divadle. Ona zazpívala a tak začala s námi vystupovat a jezdit i na zájezdy.
Jezdila jste se Semaforem i zájezdová představení do ciziny?
Dvakrát jsme byli na zájezdu s CKM (Cestovní kancelář mládeže). Poprvé autobusem, podruhé letecky. Projeli jsme celé pobřeží Rumunska a Bulharska a vystupovali jsme pro československé turisty. Bylo to prima, přes den jsme měli volno a večer vystoupení.
Nemrzelo Vás, že v představeních, které natáčela televize, Vás s manželem prakticky vždycky ze záznamu vystřihli?
Samozřejmě, že nám to jedno nebylo. Ale manžel byl v té době farářem církve československé a tehdy to byl problém. Hlavně jsme byli rádi, že můžeme vystupovat v divadle. To bylo nejdůležitější. O naši účast v televizních pořadech se snažil i Slávek Šimek, zastával se nás a zlobil se, že nás televize nechtěla uvést ani v titulcích. Bylo to nepříjemné hlavně proto, že nás ani naše písně publikum neznalo, takže každé představení byla taková premiéra. Navíc jsme vystupovali jen za doprovodu klavíru nebo varhan. Ale myslím, že nám lidé uvěřili, i když jsme to mohli posoudit jen podle potlesku.
Naštěstí se nyní na CD nosičích mapujících tvorbu Semaforu tyto věci objevují a jsou tam i věci, které jsme zpívali třeba jen v divadle. Při poslechu mám pocit, že je to vlastně současnost.
Po roce 1990 vzniklo Divadlo Jiřího Grossmanna, kde jste vystupovala. Když spolupráce skončila, vystupovala jste s manželem dál?
Moc vlastních vystoupení už jsme neměli. Divadlo bylo pro nás opravdu hlavní. Několik koncertů jsme pak měli ještě ve sborech CČSH anebo jsme byli hosty v programu Josefa Fouska. Ale to už je dávno.
Proto považuji za zázrak, že jsem se dnes po tak dlouhé době mohla vrátit do představení Návštěvní den u Miloslava Šimka a na chvilku si znovu užívat tu atmosféru. Původně jsem váhala, ale pak jsem si řekla, že do vzpomínkového představení přece patříme, protože jsme v divadle byli 30 let. Bohužel manžel už se zúčastnit nemohl, protože byl nemocný. Ale všem nám tam chybí.
A tahle představení se pro velký úspěch hrají dál. Vybíráte si do nich písničky sama?
Já jsem si vždycky mohla vybírat, co chci zpívat. Manžel výběr nechával na mě. Ve svých vzpomínkách dokonce napsal, že psal pro mne písničky raději než pro sebe. Píseň „Babylon“, která zazní v představení, zpíval původně on. Je to jedna z mála písní, která proběhla i televizí. A je moc krásná.
V prosinci se konají v Semaforu dvě vánoční představení „Pohoda vánoc“. Je to představení, ve kterém kromě vánoční atmosféry je pro diváky příjemné, že účinkující sedí celou dobu na jevišti. To měl Slávek Šimek moc rád. Považoval to za jeden ze svých nejlepších nápadů, protože divák si může účinkující dobře prohlédnout.
V roce 1990 vyšla LP deska „Křesťanské songy a podobenství“. Vzpomenete i na ni?
Samozřejmě, vydal ji Karel Vágner ve firmě Multisonic, kterou tehdy zakládal. Pro nás to byla po dvaceti letech možnost křesťanské songy znovu nahrát. Ale k této desce se váže i taková vesela vzpomínka. Když deska vyšla, chtěla jsem ji dát jako dárek svým známým. Tak jsem se vydala do Průhonic, kde měl Multisonic svoji prodejnu. Paní prodavačce jsem řekla, že bych chtěla deset těchto LP desek. Prodavačka se na mě podezíravě podívala a pak se zeptala: „Vy to prodáváte kde?“ (směje se) Ono se mi občas stávalo, že jsme přijeli na zájezdové představení a když jsem se ptala, kde jsou šatny, tak mě posílali do šaten pro diváky. Nebo jsem stála připravená na vystoupení a přišel mladý muž a zeptal se: „Vy tady taky vystupujete?“ Odpověděla jsem, že ano. A on se zeptal: „ A s čím jste tady? S kouzelníkem?“ (smích) Tak jsem si řekla – „Děvče, ta popularita tě zničí!“
-jamach-
