Zpěvačka Marcela Březinová: Baví mě být nezařaditelná!
Svou kariéru zahájila finalistka soutěže Mladá píseň (1980) jako vokalistka avantgardní elektronické skupiny OK Band. Pak se Marcela Březinová (57) vydala na sólovou dráhu. Spolupracovala s Leškem Semelkou, avšak na OK Band nezanevřela. Dnes učí, pracuje na nové desce, a když má čas, skládá si i vlastní texty…
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
„Vždycky jsem chtěla být zpěvačkou. Byl to můj sen. Už jako malá holka jsem zpívala do vařečky mamince v kuchyni. Tatínek, kromě toho, že byl vynikající zubní lékař, hrál na piáno. Takže jsme doma zpívali, jamovalo se. Žila jsem v hudbě. Po základní škole jsem šla dělat zdravotní, ale u toho jsem si plnila svůj sen a nastoupila na lidovou konzervatoř, což byl předchůdce dnešní Ježkovy konzervatoře. Tam jsem měla úžasnou paní profesorku Mlejnkovou. Jezdila jsem na soutěže, spoluzaložila OK Band a už jsem se věnovala víc umělecké kariéře, než zdravotní škole.“
Měla jste nějaký vzor?
„Jako malá jsem milovala Barbru Streisand. Později, když dokončovala film Yentl a část se natáčela v Praze, tak jsem ji měla možnost vidět zblízka. Měla v Expu na Letné závěrečnou party, kde jsme jako kapela hráli. Později přišly další vzory, jako je Annie Lennox, Tinu Turner, Pink, Lady GaGa. Muziky je kolem spousta a čerpat můžete horem dolem, když chcete.“
Ve známost jste vstoupila díky soutěži Mladá píseň, jak na ni s odstupem vzpomínáte?
„Úžasně, protože jsem tam měla poprvé možnost zpívat s velkým orchestrem. Byla to písnička Blues na cestu poslední od Suchého a Šlitra. A druhou písničku mi tehdy složil bratr Karla Slobody Jirka, který už dnes také nežije. To byl jen krůček k hitu, který pro mě pak udělal Karel Svoboda – Hádej.“
Celý profesní život vás provází hlavně skupina OK Band, je to tak?
„Ano, tam se vracím jako domů. Novináři různě spekulovali, jak jsme se pohádali, jak jsme odcházela a neodcházela… Pravdou je, že jsem po sedmi letech musela odejít, protože jsem si chtěla vyzkoušet něco jiného. Založila jsem svoji kapelu, dělala jiné věci, které by pro OK Band nebyly to pravé, třeba víc do jazzu. Vydala jsem dvě sólové desky a mezitím jsem se do kapely vrátila. Teď pracuju na další sólové desce, už deváté. Až bude, tak bude. I svým studentům na Mezinárodní konzervatoři, kde učím interpretaci a vedu oddělení populárního zpěvu, říkám: Je úplně jedno, kdy natočíš svou první desku, hlavně, že bude mít tvůj ksicht. Hudba není modeling.“ (směje se)
Dlouho jste spolupracovala s Leškem Semelkou, se kterým jste například natočila hit Jak blázen před lety vypadám. Jak na to vzpomínáte?
„Lešek mi nabídl hostování v jeho S.L.S. a udělali jsme pár krásných věcí. Když slavil s velkou pompou sedmdesátiny v Divadle Hybernia, měla jsem možnost tam být hostem. Byla to krásná práce. Zpívala jsem tam jeho věc Na kopích, kterou pro mě složil. Byl to moc hezký večer.“
Před pár lety jste se také účastnila pořadu Duety hvězd. Co vám přinesl?
„To bylo moc fajn! Byl to jeden z mála pořadů, kde se hraje živě a toho já si cením. Nemám ráda pořady na playback. Když jdu do televize, ráda zpívám živě. To mě zajímá. Umět se sžít s orchestrem, i když na to máte málo času. V tomto byl i tento pořad tak trošku adrenalin.“
V současné době učíte na Mezinárodní konzervatoři Praha. Jak hodnotíte své žáky?
„Mám je hrozně ráda, snažím se být jejich starší kolegyní a předávat jim zkušenosti, které jsem nabrala za nějakých třicet sedm let, co tuto profesi dělám. Snažím se jim poradit. Učím interpretaci, která je o textu, o splynutí s ním, dynamice, projevu, jak píseň prodáte. Napadla mě k tomu taková věta: Poslouchej očima. Všichni diváci nejsou takoví odborníci, že poznají falešný tón. Ale poznají faleš, když nejste v písni. Jde o to, aby vám ji posluchač věřil. Že je to vaše píseň, i když ji proslavil někdo jiný. Když ji interpretujete, musí být vaší. Vy k ní musíte přidat »to svoje«.“
Máte vizi, kterou byste chtěla jako zpěvačka realizovat?
„Několik! (směje se) Když na nich budu pracovat, tak je realizuji. Učím se každým dnem. Baví mě experimentovat, i to, že spousta lidí tvrdí, že jsem nezařaditelná. Škatulky nenávidím. Jaký je rozdíl mezi rockem a popem? Dneska je to tak spojené, že už škatulky nefungují. Říká se tomu jedna velká hudba a jde o to, aby vám ji někdo věřil. A když k tomu můžete přispět tím svým, tak je to fajn.“
Ondřej Spýťa Syrový
