Zpěvačka Marie Hanzelková: Dnes je těžké se prosadit!

S Marií Hanzelkovou jsme se setkali v malebném prostředí legendární kavárny Slávia. Ještě než jsme začali s rozhovorem, prozradila nám, že chystá novou desku společně s Jiřím Škvárou. 

Paní Hanzelková, jak se díváte na to, že když se dnes připravuje deska, tak z 90% nahrazuje velký orchestr „samohrajky“ nebo hudba generovaná počítačem?

To je hodně špatný. Třeba mé první velké album, které jsem natočila u České muziky, máme s živou kapelou. Dovezli jsme si tam muzikanty, kteří nejprve nahráli základy a udělali to tak, že to zní jako orchestr. Nemáme tam tedy jen “nějaké dvě samohrajky”. Opravdu jsme tam měli poctivé trubky, pozouny, saxofony, bicí, klasické kytary. A takhle to mám ráda. Dlouhou dobu jsem zpívala v Ostravském rozhlase a orchestru a tam byl krásný velký Big band a pak má další skupina Bukanýři také hráli živě. Teď se kolikrát přijdu podívat na koncert někoho jiného a je běžné, že se jede z plného playbacku. Něco jiného je, když se natáčí pořad pro televizi. Ale nejsem šťastná, když si lidé zaplatí, těší se na živou hudbu a potom přijde playback. To je přece na tom to krásné, když se občas něco nepovede, nebo nastane nějaký výpadek. Přijde mi, že zpívání na živo se snad už ani nenosí.

Teď si vzpomínám na takovou zajímavou příhodu. Měli jsme s Jirkou Škvárou rozjetou velkou šňůru koncertů. Byl před námi jeden z těch posledních a Jirkovi úplně odešel hlas. Ale totálně. Koncert ale před námi, už to bylo večer, takže se nic nedalo zrušit. Říkala jsem tedy Jirkovi, že to budem muset „odzpívat na playback“. On opravdu nevydal ani jeden tón. Domluvili jsme se tedy, že Jirka bude mluvit úplně minimálně, aby nebylo nic poznat. Já jsem do toho playbacku zpívala živě, takže jsem se vlastně „zdvojovala“, ale dohráli jsme to. Po představení za mnou přišla jedna posluchačka a říkala: „Ten pan Škvára zpívá jako Bůh, ale skoro vůbec neumí mluvit“. Tak to bylo takové veselé.

 

Co říkáte na to, že Vás ještě před časem producent vašich desek tituloval jako „druhá Eva s Vaškem“ ?

To mi opravdu vadilo. Já nemám nic proti Evě a Vaškovi, ale my děláme něco úplně jiného. Navíc já jsem zpívala už daleko dřív, než začala Eva s Vaškem. Proto jsem i poprosila producenta, aby nás takto neprezentoval.

Dnešní doba nabízí spoustu televizních programů, nových rozhlasových stanic a lidé vysílají své nahrávky i po internetu. Myslíte, že je možné se prosadit? Nebo to bylo dříve snadnější?

A kdo se prosadí? Dneska se téměř nikdo neprosadí, kdo přijde jako nový. Nová kapela musí mít štěstí, aby na ně chodili posluchači. A to se ještě ta nová kapela musí hodně tlačit sama do předu, aby byla slyšet. Jinak rádia i televize pořád hrají ty staré nahrávky a ty staré známé zpěváky. To bylo stejné tenkrát i dnes. Možná, že hudební redaktoři nechtějí riskovat, a tak vsadí na to, co už znají. Takže já si myslím, že těch šancí moc není. Pokud tedy nemáte správné známé.

Co Vy a chytrá elektronika? Dnes je fenoménem sociální síť a být online…

Mám počítač. Přijímám emaily, posílám je, přečtu si novinky, ale nechci Facebook. Nechci s nikým sdílet svoje fotografie nebo své soukromí. Kdo chce, může mi napsat dopis. Jeden čas jsem jich dostávala i spoustu z České muziky, kam mi lidé také psali. Lidi zapomněli skoro psát a posílat klasické dopisy. Je to škoda.

 

Pokud se ohlédnete za svojí kariéru, napadne Vás, že by bylo lepší udělat něco jinak, nebo některé věci nedělat vůbec?

Ne. To bych si neřekla. Protože tak to bylo nalajnované osudem a tak to běží. Pokud se něco udělalo špatně, tak to prostě je a vzít to nejde. Já jsem věčný optimista, nejsem stresař ani splínař. Pokud se mi něco nepovedlo, nevezmu to zpět. Proč? Na našem „boxu“, kdy jsme pro Českou muziku udělali kolekci CD a DVD jsou třeba dvě-tři písničky, které bych já vyřadila. Ale říkám si proč? Tak jsme se s tím dlouho připravovali, je to tam, asi to tak být má. Když jsem třeba začínala zpívat v amatérské kapele, tak se muselo zpívat všechno. Opravdu veškeré žánry, aby se vyhovělo všem. Od dechovky až po dixieland. A taky jsme nevyhazovali z playlistů věci o kterých jsme mysleli, že nejsou tak dobré.

Zpívat jste toužila od mala?

Ano. Já jsem z pěti sourozenců a naše maminka nás učila zpívat. Sama zpívala moc krásně. Táta byl muzikant – kapelník. Od pěti let už jsem různě zpívala. Třeba u domácích prací, když se mylo nádobí, zkrátka pořád. Moc mi to pak pomohlo, když jsem dělala přijímací zkoušky na konzervatoř. To jsem tenkrát měla velký hlasový rozsah. Potom mě jedna paní profesorka pořád zlobila a chtěla, abych zpívala operu, a tu jako takovou nemám moc ráda. Mám ráda jedině árie – třeba Rusalku, Prodanou nevěstu ad.

Rodina Vám nikdy nerozmlouvala kariéru zpěvačky?

Nerozmlouvala, ale nechtěli hned v začátku, abych šla k muzikantům. Byla jsem z malého moravského městečka z náboženské rodiny, tak o mě měli strach. V začátku jsem chodila zpívat tajně. Měla jsem třeba dovoleno jít na ples, ale do půlnoci jsem musela být doma. Studium bylo prostě přednější. Jednou se stalo, že jsem byla v hudební soutěži, kterou vysílal i rozhlas. Máma mě slyšela v rádiu a opravdu se rozbrečela. Když jsem se vrátila domů, tak mi řekla: “Běž zpívat, ale dávej si pozor.”

Máte za sebou celou řadu vystoupeních. Bez jaké písničky nemůžete odejít z pódia, která je ta nejžádanější?

Orchidejí pár. Bez té to nejde. Zpíváme ji s Jirkou Škvárou. Ta se moc povedla, neohraje se, je opravdu moc hezká.

Ondřej Spýťa Syrový, Jan Macháček

 

Komentáře