Zpěvačka Martha Elefteriadu: Vystudovaná psycholožka, která zůstala celý život věrna hudbě.

Zpěvačka Martha Elefteriadu (73) se hudbě věnuje od dětství. Vstoupila ve známost především v pěveckém tandemu „Martha a Tena“, kterou tvoří se svou sestrou Tenou Elefteriadu. Na české pěvecké scéně se drží od konce 60. let minulého století a jsou u veřejnosti velmi populární nejen pro svůj řecký původ, ale i pro jejich repertoár. Martha Elefteriadu mimo jiné napsala knihu Řecká kuchyně, jež úspěšně vyšla v několika vydáních, zahrála si ve dvou filmech, maluje na hedvábí, má výstavy svých fotografií, a do nedávná moderovala Noční mikrofórum v ČRo. Byla s ní také natočena 13. komnata pro ČT. Největší zajímavostí ovšem je, že Martha je vystudovaná psycholožka, ač se tomuto oboru nikdy profesně nevěnovala.

Jakou cestou a kdy jste se dostala ke zpěvu?

Zpívala jsem se sestrou Tenou už od dětství. Naše maminka totiž uměla dobře zpívat, a tak mně i sestře zpívala od mala. Téměř pořád si prozpěvovala, třeba při vaření, nebo uklízení a měla radost, když zjistila, že jsme po ní hudební sluch zdědily a písničky se od ní rychle učily. Zpívaly jsme pak také v různých dětských sborech lidové písničky.  Prostě hudba nás přirozeně provázela celým dětstvím. Jak šel čas, začaly jsme objevovat různé nové styly a postupně, přes léta amatérského hraní se skupinami, jsme se dostaly až k profesnímu zpívání.

Měla jste v oblasti zpěvu profesní vzor, který Vás inspiroval?

Určitě. Naše vzory přišly v době tzv. bigbeatu, čili velkého lomozu, jak bych to přeložila do češtiny (smích). V té době, jsme poslouchaly všechny rockové kapely a zpěvačky, které té době kralovaly. Ale nejvíc mě potom zasáhla soulová muzika. A ze zpěvaček Aretha Franklin. Na té hudbě se mi líbilo, že šla z nitra, bylo to upřímné a byla v tom obrovská energie. Co se týče pěvecké techniky, nebyla snadná. Ale myslím, že když někdo miluje své vzory, naučí se ji tím, že si prostě zpívá jejich písně a tak si ji přivlastní, bez nějakého bádání o technice.

Původně jste vystudovala psychologii. Co Vás vedlo k takovému oboru a proč jste se tomu nikdy nevěnovala?

Od dětství mě táta vedl k tomu, že ze mě jednou bude paní doktorka v bílém plášti. Mně se ta idea líbila, a tak jsem šla na medicínu. Mezitím jsem se ale seznámila v Brně se studenty psychologie. Po dvou ročnících jsem celé jedny prázdniny proležela v knihách a zjistila, že psychologie mě oslovila a bytostně mě zajímá. Rozhodla jsem se tedy a tatínkovi řekla, že přestoupím od druhého ročníku na tento obor. Chtěla jsem doplnit jen diferenční zkoušky. To ale nešlo, protože na psychologii byly rozdílné zkoušky prvních dvou ročníků. A tak jsem ji začala studovat od začátku. Jenže sotva jsem uzavřela první dva ročníky, vpadlo mi do toho zpívání divokým způsobem a vše se tomu podřídilo. Takže jsem přestala chodit na denní studium a  dostudovala dálkově, už na Karlově univerzitě v Praze.

Lákalo Vás někdy vrátit se k oboru a působit jako psycholožka?

To už vlastně ani nešlo. Měla jsem totiž něco výsostně svého – lásku k muzice, a našla způsob, jak ji uplatnit jako profesi, což bylo tak mocné, že na to nic jiného nemělo. Někdy dokonce ani partner ne, a to už je co říct (smích). Protože muzika je to vaše, jste to vy. Takže o tom, jít směrem psychologie, jsem už dále neuvažovala.

Jste samozřejmě známá ze sesterského tandemu Martha a Tena. Jak došlo ke společnému zpívání s Vaší sestrou?

Se sestrou máme jeden a půlroční věkový rozdíl, takže téměř vrstevnice a už jako malé jsme společně zpívaly v dětských sborech. Tena měla odjakživa krásný alt, takže zpívala druhé a třetí hlasy. Když jsme byly hodně malé, mně bylo osm a Teně šest let, zemřela nám maminka. Tak jsme se dostaly do dětských domovů pro řecké děti. Tam jsme zpívaly také v řeckých sborech. Chodily jsme do české školy, kde jsme měly třikrát týdně navíc řečtinu, řecký dějepis a zeměpis. Když Tena vyšla devátou třídu, tak jsme se přestěhovaly blíže Brnu, kde táta bydlel, do nedalekých Ivančic. Tam byl dětský domov pouze pro české děti. A ty když zjistily, že jsme Řekyně, všichni chtěli, abychom jim něco říkaly nebo zpívaly řecky. A tak jsme jim zazpívaly pár řeckých písniček, které jsme znaly ze sboru. Jejich reakce byla hrozně zajímavá. Tena to popisuje ve své knize. Když jsme jim totiž zazpívaly řeckou píseň, nastalo hluboké ticho, všichni na nás koukali jako na zjevení. Ředitelka domova pochopila, že je s tím nutno něco udělat a okamžitě nám našla učitele zpěvu, který nás chodil do domova učit. Také jsme se dostaly do místních sborů, nebo jezdily na dětské pěvecké soutěže, ve kterých jsme se dostaly až do těch celostátních, které jsme vyhrávaly. Ředitelka domova nám opravdu věnovala velkou pozornost, co se týče muziky. Měly jsme možnost ji rozvíjet. Dokonce s námi v brněnském studiu nahrála desku lidových písní. Poté, co jsem ukončila gymnázium a Tena vyšla základni školu, jsme byly doma v Brně. Tam jsme se chodily dívat na různé kapely a taky pěvecké soutěže. Na jedné z nich nás tenkrát oslovili dva kluci, kteří byli také v té soutěži, s tím, že mají vlastní kapelu a jestli bychom s nimi nechtěly zpívat sborečky. Na tu zkoušku kapely pozvali také kytaristu Aleše Sigmunda, který, když slyšel náš zpěv, řekl, „Holky, vy nejste žádné sborové zpěvačky, ale sólistky!“ A těm dvěma klukům nás v podstatě ukradl, neboli „zlanařil“ jak se říká mezi muzikanty a vzal nás do své kapely. To bylo štěstí, protože pro nás skládal písničky. A tak jsme začaly hrát v klubech v Brně a okolí, kde se dalo.

Vy mimo jiné působíte jako sólová zpěvačka…

Ano, také, ale většinou jsme zpívaly s Tenou dvojhlasně. Jediné sólové CD,  které jsem natočila, jmenuje se  Kresby tuší, podle jedné z písní, kterou mi otextoval vynikající textař a básník Pavel Kopta. Mimo jiné psal krásné věci i pro Hanu Hegerovou. Tato deska, která se v roce 1980 stala dokonce deskou roku, tenkrát vyšla na třech nosičích. Na vinylovém LP, na kazetě i na CD. Sešla se na ní celá plejáda tejdejších muzikantských es jazzrockové scény. Vynikajícím způsobem ji zaranžoval Michel Kocáb. Přizval tam své tehdejší spoluhráče: Ondra Soukup (baskytara), Láďa Malina a Vráťa Placheta (bicí), Jirka Tomek (perkuse), Jirka Stivín (flétna) a další. Zazpívala jsem si tam krásný duet s Vláďou Mertou. S Dežem Ursinym a s Tenou, jsme si trojhlasně střihli jeho nádhernou píseň Vítám slunce ranní. Ondra Konrád, si na desce zahrál na foukací harmoniku, a celou ji produkoval. Myslím, že celým pojetím předběhla nadlouho svou dobu. A měla jsem štěstí, že po stálém zájmu lidí o toto CD, se Supraphon rozhodl o jeho reedici, takže je opět k mání.

Jak vzpomínáte na hit Proč přicházíš tak pozdě, lásko?

To bylo zajímavé, byl to jeden z mýchposledních singlů před revolucí, ještě s písní Nejsi stejná (I shall be released). Mnohem víc jsem si myslela, že bude u lidí oblíbenější píseň „Nejsi stejná“, ale nakonec to bylo „Proč přicházíš tak pozdě, lásko“, co u lidí zabodovalo.

Bez jaké písničky si nedokážete představit koncert se sestrou?

Zrovna píseň Proč přicházíš tak pozdě, lásko vždy na koncertě zpívám. Máme kapelu, která se jmenuje Professor, jsou v ní kluci tak o dvě generace mladší, než jsme my se sestrou, a z nějakého důvodu se jim líbí naše písně (smích), nazkoušely jsme s nimi náš repertoár a tahle je mezi nimi.

Zpíváte ale také řecký repertoár…

Ano, ten hrajeme se dvěma řeckými muzikanty, kteří hrají na kytaru a buzuki, což je charakteristický řecký lidový nástroj. Zpíváme i na řeckých večerech, což nejsou klasické koncerty. Lidé, kteří k nám chodili dlouhá léta na kurzy řeckých  tanců, si tam chodí zatančit.  Někdy si vypomáháme tzv. halfy, to znamená, že základy písní jsou pouštěny z našich desek plus živé zpívání. Playbacky neděláme, to by nás nebavilo. Ale halfy jsou něco jiného. Když jsme jednou vystupovaly v Táboře na charitativním koncertu pro pejsky, hrál tam také houslista Pavel Šporcl. Když jsme čekaly vzadu na náš výstup, slyšela jsem mohutný orchestr, bylo mi to divné, protože on tam byl sám, šla jsem se podívat a on měl taky puštěný half. Do toho orchestru hrál krásné sólo. Jo a přitom jeho vystoupení vběhl jeden z těch pejsků na jeviště a sedl si přímo doprostřed podia a koukal soustředěně na lidi(smích). Lidi bouřili, a se bála, že až budu na jevišti a vzpomenu si na to, úplně mě to odbourá (smích). Každopádně mě uklidnilo, že halfy může dělat i někdo s vážnou muzikou. A tak jsem si řekla, proč ne my. Ale na koncertech to neděláme, jen na řeckých večerech, kde se převážně tančí.

Také jste léta moderovala Noční Mikrofórum v ČRo? Jak na to vzpomínáte?

Věnovala jsem se tomu několik let, bylo to opravdu zajímavé. Několik lidí z rádia, když se mnou dělalo předtím rozhovor mi řeklo, že mám rozhlasový hlas a měla bych s tím něco dělat. No a pak přišla nabídka na Noční Mikrofórum. Mě se líbilo, že to bylo živě, dozvíte se od lidí spoustu věcí. Zároveň je zajímavé, jak se spontánně vyvine atmosféra mezi mnou a tím zpovídaným člověkem. Zvala jsem si jednak lidi, které jsem neznala tak zblízka, ale zajímali mě svým projevem a tím, čemu se věnovali a také lidi, které jsem naopak znala velmi dobře a se kterými rozhovor zase dostal jiný rozměr. Vzpomínám na to moc ráda a myslím, že bych to klidně dělala dál, kdyby k tomu byla příležitost.

Vyšla Vám také kuchařka, dokonce v několika vydáních.

Ano, vyšla mi „Řecká kuchyně Marthy Elefteriadu“, tak se to celé jmenuje. Byla nesmírně úspěšná, což mě těší. Teď se dokonce chystá její další, rozšířené vydání, ve kterém budou nově přidaná čistě vegetariánská a veganská jídla, která jsou ale běžnou součástí řecké kuchyně. Není to nic zvláštního, co by teprve teď přišlo do módy. Myslím, že tradiční kuchyně měly taková jídla vždycky. Je docela zvláštní, že v Řecku se například při největších řeckých svátcích – Velikonocích hodně dodržuje čtyřicetidenní půst. Ten je buď vegetariánský, nebo dokonce veganský, kdy nejí vůbec nic, co by pocházelo od zvířat. Řekové jsou na to připraveni, jednak v tavernách, restauracích, tak i ve stáncích. Pamatuji si, když jsme tam jednou na jaře natáčeli s ostravskou televizí pořad Postřehy odjinud, což jsou takové krátké pětiminutové reportáže zaměřené vždy na nějakou zajímavost konkrétního místa. Měli jsme tam jako průvodkyni mou neteř a když jsme se šli najíst do stánku, tak se ptala, jestli mají postní jídla a oni je opravdu měli, což mě překvapilo. Ani jsem nevěděla, že to tam takhle běžně funguje a je to lidem v tomto čase dostupné. Také si myslím, že půst organismu prospěje. Tady v Čechách se drží půst na Vánoce jen na Štědrý den. V Řecku se drží celých čtrnáct dní před Vánoci. Svátky tam začínají s tím, čemu se u nás říká půlnoční, a pak trvají do asi pátého, šestého ledna a vrcholem je Nový rok. A na Velikonoce je to Sarakosti, což je 40ti denní půst.

A co máte nejraději z řecké kuchyně (a sama si to připravujete)?

Já nikdy nevím, co mám odpovědět, když se mě někdo zeptá, jenom na jednu věc, kterou mám mít nejraději. Třeba které místo v Řecku mám nejraději. Já nedokážu vybrat pouze jednu věc. Jsem mlsný člověk. Chutná mi vše, co je dobře a hezky připravené. V Řecku je všechno dobré, například musaka. Umí tam také velice dobře rožnit maso, což mám se salátem také moc ráda. Opravdu těžko říct, není to jen jedno jídlo.

Se sestrou jste napsala životopisnou knihu Martha a Tena dvojhlasně.

Ano, každá jsme si napsala svůj díl. Něco se tam samozřejmě překrývá, ale je jasné, že každá ty samé věci vidíme trošku jinak. Myslím si, že to není jen časově posloupné vyprávění, ale spíše momentky, ze života, které se nějak vynoří a pro nás jsou důležité.

Hrála jste ve dvou filmech – Past na kachnu a Hřiště. Jaké to ve vás zanechalo vzpomínky?

No já jsem to brala jako takový zvláštní úkol, kterého jsem se nějakým způsobem zhostila a jelikož ho v tom filmu nechali, tak to možná nebylo k zahození. (smích) Když jsem byla malá, tak jsem hrála v divadelních kroužcích, což mě docela bavilo, a jestli jsem si tenkrát představovala nějaké povolání, tak spíše právě to hraní. Nikdy mě nenapadlo, že bychom se mohly věnovat muzice a zpěvu jako profesi. Zpívání pro mě bylo takové normální a samozřejmě, hraní mi v té době přišlo zajímavější.

Jak jako zkušená zpěvačka hodnotíte vývoj české hudební scény?

Nevím, jestli se tomu dá říkat vývoj. Myslím, že se tomu dá říkat změny. Připadá mi legrační, že vždy, když přijde nová generace, tak jejím hlavním úkolem je rozkopnout vše, co bylo předtím a každá ta generace překračuje hranice toho, co je obvyklé nebo co je, řekněme, slušné. Pamatuji si, že když jsme v osmdesátých letech jezdili s kapelou po Skandinávii, začínali tzv. punkáči (pozn. vyznavači punkové hudby). Oni šokovali okolí tím, že si nabarvili každý pramínek vlasů jinou barvou, a to už dnes nic není. Nikoho to nepohoršuje, ať už má člověk vlasy modré, zelené nebo fialové, ale tenkrát to bylo jiné. Navíc byl tam vidět jiný přístup Švédů, než Čechů, na tyto projevy. Ve Švédsku jsme třeba viděly v metru, jak se dvě starší paní, nad těmi punkáči potutelně usmívaly, kdežto u nás by se nad tím lidé pohoršovali, nebo nadávali. Každá další generace si prostě říká – budeme drsnější, než jste byli vy. Ale podle mého názoru, jádro lidí je stejné. Podívám se na člověka, na jeho oči a pohled a vím, co je to zač, a těmi věcmi okolo mě neošidí.

Po rozhovoru s Marthou Elefteriadu

Ondřej Spýťa Syrový, Karolína Kafková

Komentáře