Zpěvačka Pavlína Filipovská: „Co člověk nejméně umí, to nejraději dělá…“

Zpěvačka a herečka Pavlína Filipovská patří mezi nejznámější legendy československé hudební scény. Zapsala se do dějin především díky hitu “Včera neděle byla”, který se hraje dodnes. Její jméno je také navždy spojeno s divadlem Semafor, ve kterém v 60. letech působila. V posledních letech byla jednou z hlavních tváří TV Regina.

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„Já jsem se dostala ke zpěvu vlastně částečně nedobrovolně, protože jsem jednoho dne šla z čiré zvědavosti na konkurz do divadla Semafor. Bylo to v roce 1959 na podzim, tedy, když začalo působit. Vůbec jsem při tom všem netušila, co hudební divadlo může vlastně nabízet, protože divadlo hudebního rázu tady u nás ještě nikdy předtím nebylo. Především jsem s ničím nepočítala. Jenže, když jsem pak došla na místo, kde seděl u pianina Jiří Šlitr, který sice pravděpodobně čekal, že přijde spousta jiných nádherných holek, tzv. manekýn, jen já sama a obyčejná, bylo už tak nějak rozhodnuto… I tak jsem stále ještě vůbec netušila, že mě nejen vezme, ale že bude navíc chtít i to, abych také ihned zpívala. Nicméně stalo se, a tou nedělí to vlastně celé začalo, třebaže jsem předtím zpívala jen doma a na veřejnosti jsem zpívat zvyklá ještě nebyla. Myslím si, že zpívat neumím, ale zpívám ráda…“

Opravdu? (Smích…)

„Prošla jsem školním sborem, tatínek mne dostal do dětského Kühnova sboru, ale pan Kühn mne už na druhé zkoušce vyhodil. Měl velmi dobré uši, všechno samozřejmě slyšel. No a já pak na to nastoupila do Semaforu, vše se naučila (doučila) a rychle jsem si zvykla. Není to problém. Ono asi to, co člověk nejméně umí, to nejraději dělá…“ (Smích…)

Jak dlouho jste byla v Semaforu?

„V Semaforu jsem byla sedm až osm let do doby, než jsem sama odešla. Tehdy mne totiž okouzlilo nové pojetí hudby. V Semaforu přibývali mezi tím i lidé, kteří opravdu uměli zpívat, třeba Waldemar Matuška, ale současně i takoví, kteří zde účinkovali jen jako hosté. Právě tehdy jsem prvně slyšela například Pavla Bobka, Naďu Urbánkovou nebo Věru Křesadlovou coby hosty. Jejich hudba (pozn. Bigbeat) mne doslova zaujala, protože byla zcela odlišná od toho, co jsme v Semaforu do té doby hráli a zpívali my. Tehdy mne navíc oslovil i pan Jiří Štaidl, jestli bych nechtěla zpívat s nimi a já – okouzlená, souhlasila. Tak jsem se dostala ze Semaforu do divadla Apollo. Od pana Suchého jsem bohužel tak trochu utekla, což bylo neslušné, ale stalo se…“

Pojí se k Vám především dvě písničky: Včera neděle byla a Kapitáne, kam s tou lodí. Pořád po Vás tyhle písničky lidé chtějí?

„Ano, samozřejmě. Tyto písničky byly šlágr a lidi mají rádi písničky, které si mohou také zazpívat. Takže, především Včera neděle byla, byla hitovka, kterou hráli snad všude. A já, když jsem chodila například s dětmi na pouť, ji stále všude slyšela, všude ji hráli a mezi kolotočáři jsem byla dokonce celebrita. (Smích…) Bylo to krásné a já na toto období velmi ráda vzpomínám. Kapitán, ten neměl zpočátku jednoduchý osud, protože šel málem do šuplíku, ale pak přišel film: Kdyby tisíc klarinetů, kde bylo potřeba vytvořit nějaký popěvek, a tvůrci vytáhli nakonec právě Kapitána a svěřili mi to… Bylo to štěstí. Víte, každý život v jakékoliv profesi, když není provázán šťastnými náhodami, tak můžete být sebevzdělanější vědec, ale když nepotkáte tu šťastnou náhodu, ten svůj kousek štěstíčka, tak to prostě nepřijde. Vše je otázka příležitostí a skutečně šťastných náhod. Já jich měla v životě naštěstí dost.“

Také jste působila jako herečka…

„Ano, já chtěla být zpočátku původně herečka, protože mne nevzali na DAMU a já chtěla ukázat, že udělali velkou chybu. (Smích). No, nakonec jsem se herecké profesi až tolik nevěnovala, ale protože jsem se svým účinkováním stále dostávala mezi přední hereckou scénu, například okolo pana Podskalského, tak jsem samozřejmě musela být na úrovni, snažit se a umět. Byla to mimochodem velká radost pana režiséra znát a byla pro mne čest, že jsem s ním pak mohla roky spolupracovat. Vlastně až takřka do posledních dní jeho života.“

Ve filmu Kdyby tisíc klarinetů

Byl Váš tatínek, herec František Filipovský, Vaší múzou?

„Přiznám se, že ne. Tatínek nebyl mou múzou, tatínek byl pro mne především tatínek. Já si jeho úspěchů velmi vážím, hladí mne to po duši stále, když jej někdo chválí a v dobrém vzpomíná, ale pro mne to byl především rodič. S talentem, ne být jen herec, ale především být tatínek. Měla jsem ještě bratra a on se nám oběma skutečně věnoval. Veškerý volný čas, který měl, věnoval nám a spolu s maminkou, která se vzdala jakékoliv kariéry, nám oběma dělali skvělý domov. Já si myslím, že rodičovství je velmi složitá „disciplína“, kterou nelze jen tak zjednodušit a myslím si, že mladším dětem chybí tak trochu domov… A to jsem já i můj bratr měla.“

V posledních letech jste působila na TV Regina. Jaké to pro Vás bylo?

„Já jsem prací v televizi – Československé televizi, vlastně svou kariéru začínala. Tou dobou šlo ještě o černobílou verzi a já účinkovala v pořadu pro děti společně se Štěpánkou Haničincovou, na kterou dodnes moc ráda vzpomínám. Co bylo krásné, tak to, že šlo o živé vstupy, a to je velmi důležité. Takže, právě tam jsem získala jakési „televizní“ ostruhy. No a díky manželům Přeučilovým, kteří mne uvedli a doporučili, jsem se pak dostala do televize Regina. A tam jsem najednou zase byla v prostředí, na které jsem už byla dříve, v začátku zvyklá, což bylo skvělé… Takže jsem se vrátila jakoby v čase zpátky…“

Nyní vystupujete s agenturou Jupiter…

„Ano, je nás tam spousta. Kupa jmen a pod tím vším je ukryt Pavel Skalický. Původně zpěvák, který si ovšem vždy sám psal texty a výborně. A právě on dělá pro nás umělce úžasná aranžmá. Spolupracuje s ním třeba i Yvetta Simonová, které rozšířil repertoár. Já sama mám dnes díky němu dvanáct písniček, a kdybychom to daly s Yvettou Simonovou dohromady, tak bychom mohly vystoupit třeba v Aréně. (Smích). Yvetta Simonová je mimochodem úžasný a rozkošný člověk. Působí jako velká dáma, ale ve skutečnosti je s ní obrovská legrace. A hlavně je člověkem, který si umí udělat legraci i sám ze sebe. Jinak Pavel Skalický je také skvělý člověk, svědomitý, pečlivý a vždy chce, aby vše bylo, co nejlepší. Mnohdy mi třeba dělal i sám předskokana a maximálně se po všech stránkách snaží. Dal mi dohromady třeba směs písniček ze Semaforu. A je moc dobře, že i dnes chtějí lidé tyto písničky slyšet. Je to skvělé.“

Ondřej Spýťa Syrový, Michaela Košťálová

Po rozhovoru s Pavlínou Filipovskou

Komentáře