Zpěvačka Vlasta Kahovcová: Nejkrásnější období bylo u Gotta!
Zpěvačka a výtvarnice Vlasta Kahovcová vystupovala vždy po boku velkých jmen – v Semaforu se Suchým a Šlitrem, v Divadle na Fidlovačce vedle Josefa Laufera, pět let byla vokalistkou Karla Gotta. Nazpívala také několik duetů se svým bratrem, zpěvákem Karlem Kahovcem. Kromě zpěvu se věnuje malování a je z ní uznávaná výtvarnice.
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
„Od útlého mládí, protože naše rodina je celá muzikantská. Maminka i táta zpívali, máma hrála na harmoniku, táta na housle a trumpetu. Měli jsme tenkrát chatu na osadě Kondor u Jílového uprostřed lesa. Nebyla tam elektřina, televize, ani rádio. Takže jsme denně dělali táboráky a s bráchou zpívali. Později se u nás doma dělaly večírky. Sešla se moje maminka, teta a její brácha a zpívaly se trampské písničky. Sbor mám v krvi.“
Jak to pokračovalo?
„Chodila jsem na střední Umělecko-průmyslovou školu, absolvovala jsem v roce 1963. Měli jsme amatérské divadlo, kde hrála ještě Věra Křesadlová. Když jsem dostudovala, konal se konkurz do divadla Semafor. Přihlásil mě tam Jiří Štaidl, se kterým jsem tenkrát chodila. Šla jsem tam a vyhrála. Bylo to do kusu, který se jmenoval Recitál 64. To byl Suchý, Šlitr a já. Tenkrát jsem o divadle nevěděla skoro vůbec nic. Řekli nám: Přijďte se podívat do divadla, do týdne bude na fermanu napsané, kdo to vyhrál. A já jsem nevěděla, co je ferman! (směje se) Přišla jsem do divadla a byla napsaná první zkouška: účinkující Suchý, Šlitr a Kahovcová. Tak jsem se dostala k divadlu a zpívání.“
A za nějakou dobu jste přešla do Apolla..
„Ano, asi po třech letech. Ale potom se stalo, že mi nabídli jezdit po klubech v západní Evropě. A tak jsem začala jezdit s kapelou po barech, kde jsme zpívali velké množství písniček. Musela jsem mít hodně široký repertoár. Pak to ale skončilo. V roce 1974 se mi narodil syn Honzík. Po roce se točil film Romance za korunu, kde jsme zpívaly čtyři holky. Točilo se to v tenkrát rozestavěném obchodním domě Kotva a na baru tenkrát seděl Láďa Štaidl a nabídl nám angažmá u Gotta. Vzaly jsme to a byly tam pět nádherných let.“
Měla jste nějaký pěvecký vzor, inspirovala jste se?
„Vzor ne, ale líbila se mi spousta českých i zahraničních zpěvaček. Vždycky jsem inklinovala ke sboru, protože mě bavilo vícehlasé zpívání. Víc, než sólo. Nejsem až taková sólistka, ale do sboru mám docela dobrou barvu hlasu. Když jsme tenkrát s Jitkou Zelenkovou a dalšíma holkama začaly u Gotta, šly nám hlasy moc dobře dohromady. Točily jsme desky, byla to krásná doba.“
Klíčovou osobností pro vás byl Karel Gott. Jak jste se poznali?
„Znala jsem ho už ze Semaforu. Zamlada jsme byli partička ještě se Štaidlovými a scházeli se i u něj doma v Kobylisích, kde tenkrát bydlel. Pouštěly jsme si tam desky, znala jsem ho dávno, ještě když začínal. Doba strávená u něj byla jednou z nejlepších, co jsem kdy zažila. Bylo to výjimečný. Lpěl na tom, aby všechno bylo dokonalé. Udělali jsme koncert a museli ho ještě v noci celý poslouchat. To byl takzvaný trestný poslech, kdo kde ujel. Takže všechny sbory jsme dopracovaly k naprosté dokonalosti. A prima bylo i to, že jsme se díky tomu dostali na Západ v době, kdy se u nás nemohlo cestovat.“
Co se dělo, když jste u Gotta skončila?
„Po pauze jsem víc začala malovat a vracela se k tomu, co jsem vystudovala. A pak jsem devět let zpívala s dechovkou, ale to už jsem na to měla věk! (směje se) Jmenovala se Veselka a já s nimi byla dvakrát měsíc v Americe! To bylo úžasný, protože jsme ji projeli od Severní Dakoty až po Texas. Bylo to v letech 1986 a 1987. Pak mě ježdění přestalo bavit, a tak jsem vzala divadlo u Pepíka Dvořáka, kde hraju v představení Čochtan vypravuje podle Wericha. K tomu dlouho a intenzivně maluju a dělám výstavy. Začínala jsem malováním prkýnek, pak jsem se věnovala hlavně zátiším.“
Také jste vstoupila ve známost díky pořadu s Josefem Lauferem. Jak k tomu došlo?
„S Pepíkem jsme se znali dlouho. Pak začal dělat vystoupení s nějakým tématem. Napsal scénář, jako že kapela zkouší ve sklepě, kde je staré harampádí a je tam taky figurína do výlohy. Vymyslel si, že figurína ožije a bude zpívat a tancovat. Hrála jsem ji já. Celou první půlku jsem tam stála v upnutém fialovým trikotu. Nesměla jsem se hnout, to bylo náročný! S Pepíkem jsme jezdili po světě, dokonce jsme byli na Kubě. Bylo to ještě před Gottem.“
Věnujete se stále zpěvu?
„Příležitostně. Měli jsme sboreček s Milanem Černohouzem a zpívali starý swingovky, což bylo prima. Sešla se skvělá skupina a muzikanti. Jenže Milan už má taky věk, takže už spolu nezpíváme. Ani s bratrem. Třeba bych zpívala, ale lidi, kteří by se mnou mohli zpívat, nemají čas, ani chuť. Nehroutím se z toho. Zpívám v lese a našemu pejskovi Píďovi.“
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?
„Myslím si, že naši zpěváci a zpěvačky přestali mít invenci postavit písničku, jako to uměla Věra Špinarová, nebo Hanka Ulrychová. Dneska mám pocit, že se všechno kopíruje. Ale to je i ve výtvarnu.“
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
„Na příští rok mi na Umělecko-průmyslové škole, kde jsem studovala, nabídli k mému životnímu jubileu výstavu. Chtěla bych tam uspořádat pro kamarády nejen vernisáž, ale i večírek. S vínkem, jídlem, protože na to prostory jsou. Tak na to se moc těším.“
Ondřej Spýťa Syrový
