Zpěvák Karel Bláha: Chtěl bych ještě dělat divadlo!
Od dětství miloval hudbu a zpěv a zůstal jí věrný celý život. Zpěvák Karel Bláha (70) byl hvězdou Hudebního divadla Karlín, zářil v muzikálech a operetách. Dnes už divadlo nehraje, i když mu chybí. Zato stále jezdí po celé republice se svými koncerty.
Jak jste se dostal ke zpěvu?
„Můj tatínek byl lékař, na nosním-ušním-krčním a hodně se věnoval zpěvákům, hlavně operním sólistům, od pana Hakena přes pana Žídka. Sám rád zpíval, a tak k nám domů chodily i tyto osobnosti. Já seděl pod piánem a poslouchal. A tak u mě vznikla láska ke zpívání.“
Rodiče z vás chtěli mít zpěváka, nebo to bylo jinak?
„Pocházím z Plzně. Můj prapradědeček byl jedním ze zakladatelů Plzeňského pivovaru a maminka chtěla, abych byl sládek. Ne, že bych neměl rád pivo, ale táhlo mě to ke zpěvu a otec mě k tomu vedl. Maminka říkala: On bude sládek a táta: Ne, on bude dělat muziku. Nakonec jsem šel na konzervatoř. Začínal jsem v Ostravě.“
Proč v Ostravě?
„Dělal jsem zkoušky ještě k Oldřichu Novému v Praze. Byl jsem přijat, ale ročník byl zrušený. Tak co teď? Abych zůstal u kumštu, rok jsem se v Národním divadle učil obor maskér-vlásenkář. Dělat paruky, vousy a podobně. Za rok jsem udělal zkoušky na konzervatoř v Ostravě a strávil dva roky tam. Pak jsem přestoupil do Prahy. A později jsem měl možnost být v Itálii na akademii Santa Cecilia v Římě. Ale velký zásah do mého života byl jiný.“
Jaký?
„Soutěž Talent 1967. Byla v Lucerně, a já ji vyhrál. Ve stejném roce byla i pěvecká televizní soutěž. Za ženy zvítězila Jitka Zelenková a za muže já. Pak jsem dostal nabídku do Divadla Rokoko, kde jsem pak působil tři roky. Ale nejen to – od dětství jsem měl rád operní zpěv a studoval ho i na konzervatoři. A tak jsem se přihlásil na konkurz na první československé uvedení muzikálu West Side Story v Karlíně. Vyhrál jsem ho, a to byl začátek mé pěvecké kariéry. Dostal jsem nabídku, abych se stal sólistou Hudebního divadla v Karlíně.“
A ve West Side Story jste si rovnou zahrál hlavní roli…
„Ano, Tonyho, a to bylo něco! Tenkrát tam byl pan dirigent Karel Vlach. A u něj bylo zvláštní, že nám onikal. Když jsem přišel na konkurz, tak se mě zeptal: „Odkud oni pocházejí?“ A já řekl, že jsme Plzeňáci. Tehdy jsem byl hodně tmavý – pleť i vlasy, byl jsem jižní typ. A on se na mě podíval a říká: A že jsou takový barevný? (směje se) Já na to, že babička pocházela z jihu. A on: Tak víte co? Já jim budu říkat Lakatoš! (směje se) Jste přijat! A s tím souvisely i humorné historky.“
Jaké?
„V karlínském divadle byl vynikající houslista, Jožka Lakatoš a jednou jsme se sešli v divadelním klubu. Vešel Karel Vlach a říká: Tak Lakatoš, co to pijou? Já chtěl odpovědět a Lakatoš na to: Co blbneš, ty jsi Bláha!“
Vzpomenete si, v kolika muzikálech jste hrál?
„V mnoha. V těch, kterým se dnes říká klasické. To byla West Side Story, My Fair Lady, Hello, Dolly… Pak jsem zpíval v klasických operetách, které jsem měl rád, třeba v Rose Marie. A také jsem jezdil s Karlem Vlachem po koncertech. Tam jsem zpíval třeba i italské písně, které jsem měl naučené ze školy a z domova. Od zpívání v divadle jsem si vždycky odskočil k populární muzice.“
Když dnes vystupujete, jaké hity zpíváte?
„Mám hudební pořad, se kterým jezdím po republice. S paní Zawadskou, s panem Krapolem nebo i sám. Začínám věcmi, kterými jsem byl známý, a to byla klasická opereta. Do toho začleňuji písně, které jsem miloval, a to byla italská muzika. Natočil jsem čtyři CD, rád jsem spolupracoval s Karlem Vágnerem. Poslední CD se jmenuje Blázen. To mi tehdy Martin Hrdinka dal poslechnout písničku Julia Iglesiase Crazy. Říkal, že to nazpívalo asi 135 zpěváků. Mně se to líbilo a Miloš Skalka mi na to napsal text Blázen. Písničku hráli v Radiožurnálu Zlatá dvanáctka celé dva roky.“
Když jezdíte se svými talkshow, co všechno obsahují?
„Záleží na tom, s kým jezdím. Pokud s Valerií Zawadskou, tak ta nezpívá, ale vypráví o životě, má obrovskou zkušenost. Kde se to hodí, řekne třeba poezii. Míša Dolinová zpívá, tak se střídáme a mezitím povídáme. Všechno je to o divadle a našich zážitcích, lidi to hrozně rádi slyší. Ale záleží i na tom, pro koho to děláte, obecenstvo je různé. Když je to pro mladší lidi, musím to trošku zaostřit jinak.“
Vystupoval jste nejen u nás, ale i v zahraničí. Kde například?
„Ano, třeba s operetou Netopýr, kde jsem zpíval hlavní roli, jsem objel skoro celou Evropu. Od svého letitého kolegy, Karla Štědrého, jsem dostal možnost jezdit koncerty po severní Americe a Kanadě pro krajany. To bylo nádherný! Zpíval jsem české věci, Frimla, Smetanu, Dvořáka, získal jsem tam strašnou spoustu přátel.“
A také jste napsal knihu…
„Já ji nenapsal, jen jsem povídal. Nejsem spisovatel. Napsal ji pan doktor Levý, který má za sebou více knih o osobnostech. Vyprávěl jsem mu svůj život. Proto se knížka, i můj pořad, se kterým jezdím, jmenuje Tak to je život. Vyprávěl jsem pravdu, historky z divadla, co jsem provedl, koho jsem měl rád a podobně.“
I když vaší velkou láskou je divadlo, je i něco jiného, co máte rád?
„Mou velkou láskou je sport. Od malinka jsem hrál tenis. Nic jsem v něm v životě nedokázal, ale moc mi pomohl. Můj syn má společnost ISC Sports a pořádá Memoriál strýčka Jedličky. Toho se účastní různí zpěváci, herci, sportovci. Baví mě to a mám to rád. Je tam sranda, a to je droga! Sejdeme se a jeden z druhého si děláme legracu. Pomáhá mi to i v životě. Když jsem před lety odcházel z Karlínského divadla, pomohl mi právě tenis.“
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?
„Všechno sleduju. Každá doba má své. Ale dřív tu byly pořady jako Televarieté, Možná přijde i kouzelník a dnes? Přeju mladým, nekritizuju to, ale už je to jinde. I dnešní hudební trend je daný dobou. Chybí mi melodika, autoři textů. Ten je strašně podstatný. U většiny dnešních písní mi chybí obsah. A pak melodika. Ale je jiná doba. A jak se říká – jiná doba, jiný mrav.“
Máte ještě nějakou vizi, jakou byste chtěl realizovat?
„Chtěl bych ještě dělat divadlo. Být přítomen nějaké věci, která je mi blízká. Což v Praze teď není. Chybí mi tu určitá blízkost. Jsou tu muzikály jiného typu. To už se mi v životě asi těžko splní. Mám koncerty, ale je to něco jiného, než divadlo. Jsem rád, že se ráno probudím a můžu si říct, že si půjdu večer zazpívat.“
Ondřej Spýťa Syrový
