Zpěvák Richard Tesařík: Inspirovali jsme se černošskými seskupeními!
Před tím, než zpěvák Richard Tesařík (72) rozjel se svým bratrem Vladimírem (†55) kapelu Yo Yo Band, byli vokální skupinou. Inspirovali se totiž černochy! Pak ale začali nejen zpívat, ale i hrát a přišli s hity, které jsou aktuální dodnes. Ať už je to Karviná, anebo Rybitví. Kromě toho je Richard Tesařík také příležitostný herec. V divadle, filmu i seriálech.
Jak a kdy jste se dostal ke zpěvu?
„Už jako malý dítě. Zpíval jsem odmalička. Od první do třetí mě vodili ze třídy do třídy. Pak jsem přišel na to, že je to vykořisťování a zlobil jsem. (směje se) Potom jsme zpívali s bráchou asi od puberty.“
Váš otec byl generálmajor. Jak na něj vzpomínáte?
„Je to už hodně dávno, zemřel v roce 1967. Byl přísný, ale naštěstí byl málo doma!“ (směje se)
Ve známost jste vstoupil hlavně tím, že jste založil Yo Yo Band v roce 1975. Jak k tomu došlo?
„Zpívali jsme s bráchou, který skládal písničky, a tak jsme si řekli, že si uděláme kapelu. Nejdřív jsme byli vokální kvarteto, občas i kvinteto. Inspirovali jsme se různými černošskými seskupeními. Pak jsme přešli na reggae, přestali jsme být vokální a začali jsme si sami hrát. Postupně jsme se rozšiřovali o dechový nástroje.“
Měl jste někdy nějaký vzor?
„Měl a ne jeden. Byli to třeba Charles James Brown, nebo Stevie Wonder.“
Nazpívali jste plno nezapomenutelných hitů, jako je třeba Karviná. Co vás k nim motivovalo?
„Tak třeba u songu Karviná napsal hudbu Jirka Šíma a text Ivan Hlas, ale měli jsme úplně stejný pocit zmaru, když jsme tam kdysi hráli. Sedět v hotelu Zlatý jelen a koukat se na těžní věže, to rozhodně není nic povzbuzujícího. Teď už je to tam lepší, dřív to bývalo hrozný. Další písničky jsou většinou sexuální. (směje se) Tam je asi jasný, kde jsme se inspirovali.“
Jste také příležitostný herec. Objevil jste se třeba v Pelíškách, anebo v Musíme si pomáhat. Jak jste se k tomu dostal?
„Byla to náhoda. Hrál jsem v muzikálech, kde se nejen zpívá a hraje, ale i mluví. Tak jsem dostal nabídku od Honzy Hřebejka.“
V poslední době jste se objevoval v seriálu Ohnivý kuře. Jaká je to zkušenost?
„Tam spíš jsem, než hraju. (směje se) Ale jde o to, jestli tam člověk je a je vidět, anebo tam je a není vidět.“ (směje se)
Učíte také na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Jak hodnotíte své studenty?
„Vybírám si ty, kteří se mi líbí. (směje se) Když jsem začínal učit, bylo to střídavé. Měl jsem třeba jednoho dobrýho studenta a tři lajdáky. To se ale pořád zlepšovalo.“
Máte nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?
„V 72 letech? (směje se) Co přijde, to přijde. Něco se natočí a uvidíme. Hlavně ať je všechno v klidu.“
Ondřej Spýťa Syrový
