Zpovědnice Paris Devine 2.
Poté, co nás rodiče vzali a odstěhovali se, tak začalo nekonečné putování po celé republice. Pamatuji si, že jsme jeli na nádraží, kde jsme pár dní byli a spali na lavičce, v zimě, bez jídla a pití. Po pár dnech opět přišlo další přemístění na jiné místo.
Pak jsme nastoupili do vlaku a jeli načerno a zavřeni na záchodech kvůli průvodčímu. Jako malí jsme nerozuměli, proč musíme všude možně jezdit a chodit. Když jsme dojeli, tak jsme rychle vystupovali a šli „někam“ – sami rodiče nevěděli kam. Nakonec vyčerpaní, plní strachu, našli nocleh přímo u cizích lidí. Nevím, co jsme tam dělali. Ale byla to po dlouhé době noc v teplé posteli. Sotva jsme usnuli, tak v někdy v brzkých ranních hodinách nás rodiče vzbudili a museli rychle odejít. Oblékli nás, vzali věci a táhli nás pryč.
Asi ti lidé zavolali sociálku, a to byl podnět k tomu, proč jsme museli zmizet. Byli jsme s bráškou tak moc unavení a vystrašení, že pláč nešel utišit. Tu noc si dodnes pamatuji….
Paris Devine
